Víra, folk, punk a tajemství jazzové džungle

23.01. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Svoboda v hudbě je důležitá bez ohledu na žánry. Každý, kdo najde odvahu se k ní postavit bez ohledu na to, že dělat věci zavedeným způsobem je nejen pohodlnější, ale většinou posluchačů přijímáno daleko vstřícněji, si zaslouží obdiv a úctu. A není vlastně důležité, jestli už má kus cesty za sebou a nebo právě znovu začíná.

Caine: Nadosah (Sisyfos rec.)
http://www.caine.wz.cz/index.php

Zdaleka nejen příznivci a posluchači plzeňské letité party Znouzecnost vědí, že její členové mají i další boční projekty, kde zužitkovávají své autorské puzení. Je to i případ bubeníka, kterému už léta nikdo neřekne jinak než Caine. Paralelně své spády ukájí jako písničkář (již delší dobu je i členem volného sdružení Osamělí písničkáři, organizovaného Janem Burianem), a jeho sólová tvorba rozhodně v konfrontaci s mateřskou kapelou nepůsobí jako popelka. Důkazem může být i jeho čtvrté album.

Cainova nová deska zdaleka není tak temná jako její obal. Začátek ještě může zviklat svou rozpačitostí - dvě křehké sympatické miniatury Zapomněla jsou poněkud divoce odděleny křečovitou skladbou Instrumentálka, která nejenže má nelogicky text, ale především je aranžována v duchu značně schematického, tisíckrát omletého bigbítu s rádobypunkovou tvrdostí. Navíc se pokouší o humor, což se jí evidentně nedaří. Trošku odrhovačkově působí i následující trojice, kde doprovod válcuje vlastní písničky, ale počínaje další písní-zkratkou Všeho dočasu začnou růžky vystrkovat už jen samá pozitiva.

Caine je silný v hrátkách s češtinou, při kterých pracuje s fonetikou i zvukomalebností, poetikou slov i kontrastem jejich významů. Prosté věci, jako je svoboda, víra či pozitivní přístup k životu, pak do vydařených textů propašovává nenásilně a ještě mu zbývá energie na řadu postřehů a ocenitelných myšlenek. Svědčí mu tak mnohem víc sólová poloha. Ale i když v dalších písních zaznívá k jeho pěvecky neumělému, svou upřímností však stoprocentně uvěřitelnému a přirozenému projevu aranžérsky i nástrojově složitější doprovod, dominantní roli si už vzít nedá. Přesto však je mnohem silnější v křehkém, intimním a skromném podání než v (díky tomu, s jakou kapelou hraje) očekávaném dryáčnictví.

Caine přenáší punkové principy do folku. Album Nadosah plzeňského písničkáře svým pojetím tak trochu tlačí z polohy folkového sólisty do role frontmana folk-rockové kapely, ale díky tomu, že má co sdělit a zároveň nepropadá pocitu mesiáše sdělujícího historické pravdy, i to na nové desce Caine ustojí nadmíru dobře. Stejně jako dokáže ukorigovat míru patosu, který by zrovna jemu mohl snadno zlámat vaz. Díky tomu je přesvědčivý a za pomoci zdařilé produkce Přemysla Haase přihodil na hromádku českého folku další desku, u které - pakliže vás tento druh hudby oslovuje - by bylo vážně škoda ji přejít s nevšímavostí.

Sato-San To: Salep (Indies Scope)
http://bandzone.cz/satosanto

Název experimentálního tria Sato-San To i po téměř třech letech existence zůstává ve všeobecné povědomosti daleko za pověstí všech zúčastněných. Jeho členové Jaromír Honzák, Oskar Török a Thom Herian jsou bez debaty muzikantské pojmy už delší dobu. Není divu, že Sato-San To, další z jejich mnoha projektů, s přehledem zvítězilo v soutěži Colours Talent a v závislosti na tom vydalo své druhou nahrávku. Eklektický mix jazzu, tanečně laděné elektroniky a absence strachu objevovat z něj dělá zajímavý objekt pro všechny, kteří jsou znechuceni z toho, jak nemalá část české jazzové obce svou konzervativností zůstává stále vězet v hluboké minulosti.

Debut je všechno jen ne sladký, jako jeho název. Už od úvodního, etno laděného Intra je jasné, že otevřenost nejrůznějším vlivům je tu na prvním místě, ale mnohem zásadnějším prvkem, na kterém nahrávka stojí, je muzikantská afinita a cit pro vzájemnou spolupráci. Právě v interakcích mezi třemi póly vznikají nejen potřebná napětí, ale i zdroj nálad. Muzikantství a instrumentální schopnosti tu nejsou nástrojem exhibice, ale prostředkem k celkovému výrazu, podstatou však nikoliv cílem.

Ačkoliv impulsem k albu bylo vítězství v talentové soutěži zaměřené primárně na world music, vlivy různých kultur tu jsou spíš okrajové a působí jen jako koření. Dominující je jakási tajuplnost, vznikající vzájemným pnutím na sebe vrstvených zvuků, temných basových linek a až minimalisticky působících šamanských rytmů. Výslednou podobu určuje Oskar Török, střídající klávesy a trubku. Zatímco klávesové pasáže nabízejí až ambientní relax, ty části, kde je ve středu dění trubka, dostávají až energetické výboje Milese Davise.

Sato-San To dali dohromady Thom Herian a Oskar Török. Nujazzový koktejl, tak jak ho Sato-San To nabízí, je v intencích místní scény rozhodně osvěžením. Zábavnější je tehdy, když se uvolní a začnou v něm více probleskovat chuti zkoušet to jinak, zatímco na opačném pólu je tendence sklouzávání k žánrovým klišé - ať už drum'n'bassovým ve skladbě Mahatma nebo tradičně jazzovým v Projekt X. I tak je ale tenhle nápoj, který je oproti skutečnému Salepu naštěstí mnohem méně přeslazený, "docela dobrý pití".