Tóny, kliky, beaty, vrumy a šumy cvrčků v městském lese

01.05. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Není to tak dávno, co elektronická scéna představovala to inovativní a progresivní na hudební scéně. Kůň času mezitím popoběhl, mnozí interpreti zjistili, že zájem posluchačů je už jinde, a hbitě se přizpůsobili. Jiní zas zaspali v devadesátých letech a tomu, že tvoří něco progresivního, už věří jen oni sami. Naštěstí se ještě najdou výjimky, které je dobré nepřehlédnout.

Dikolson: The Bear is Sleeping Now (Minority rec.)
http://www.myspace.com/dikolson

Dikolson je alter ego Filipa Míška, známého z působení v kapele Khoiba, kde hrával na kytaru. Projekt není ale nikterak nový - již delší dobu pod touto značkou vzniká hudba k filmům, remixy a další vesměs elektronické kooperace. Album je Míškovým dlouhohrajícím debutem, na němž se prezentuje jako multiinstrumentalista a který v duchu současných trendů ignoruje již odumírající CD a po digitálním formátu vyšel i na fajnšmekrovském červeném vinylovém kotouči.

Dikolson spojuje přírodní a městské téma. Přestože protagonistu na nahrávce, kterou lze považovat za určité volné pokračování Khoiby (pokud přistoupíme na to, že zde instrumentální složka nebyla jen doplněním výrazného vokálu a spojnice postupů jsou evidentní), doplňuje řada hostů, vesměs dechařů v čele s Floexem, ale i vokalistů či bubeníků (Honza Janečka z Khoiby, resp. Southpaw, či bývalý bubeník EOST a OTK Jarda Mugrauer), struktury, které jsou ve skladbách použity, se obejdou bez tradiční písničkové formy. Prozrazují svobodný přístup k tvorbě a nepotřebu nechat se čímkoliv svazovat.

Důraz je kladen na zvukové plochy, samply a proplétající se zvuky. Pokud se vůbec objeví lidský hlas, je spíš vpovzdálí, jen jako jeden z mnoha stavebních prvků mozaikovitě do sebe zapadající skládanky. Stejně důležitou roli, jakou tu má elektronika, ovšem hrají i akustické nástroje, které nejen zpestřují, ale vytvářejí atmosféru uvolněnosti, lehkosti, a jsou přesně tím prvkem, který často evokuje imaginární soundtrack a vnáší do strojových základů nejen skutečný experiment, ale hlavně rozbíjí chlad a dodává skladbám oduševnělost a naději.

Obal debutu projektu Dikolson je graficky čistý jako hudba sama. Desítka skladeb tak může znamenat jen pouhou relaxační kulisu, ale pokud se posluchač opravdu soustředí, otevírá se před ním panorama imaginární krajiny bez hranic, dovolující mu nechat se překvapovat stejně jako cestovateli, který našel zatím neprozkoumaný kus země. Monumentálnost orchestrálních ploch střídá introvertní ševelení, zcela konkrétní melodie se prolínají s jen naznačenými náladami a hudební otevřenost je tu patrná každou minutu.

Pro posluchače holdující folkotronice a podobným žánrovým fúzím jde rozhodně o zásadní událost. A pokud podlehneme nabízejícímu se srovnání s debutem skupiny Luno tvořené částečně Míškovými spoluhráči, pak je nutné bez obalu konstatovat, že i když rozhodně není žádným propadákem, v konfrontaci s ním Dikolson v pomyslném souboji vítězí minimálně tak 2:0 na body.

Pjoni & Ink Midget: Pjoni & Ink Midget EP (Exitab, f341, PAF) http://www.myspace.com/pjoniinkmidget

Pjoni i Ink Midget jsou mladí, ale už mají leccos za sebou. Bratislavské elektronické duo (oba ale vystupují i sólově) je v době vydání tohoto textu zhruba v polovině turné ke svému debutu a české koncerty má na rozdíl od rakouského, maďarského a slovenských už za sebou. Přesto i ti domácí posluchači, kteří si jich dosud nevšimli například před časem v televizním pořadu Ladí-neladí anebo jinde, nejspíš ještě budou mít mnohé příležitosti. Protože navzdory mládí Adama a Jonatána se o nich mluví i u nás stále častěji. Důkazem je ostatně i debut, na kterém se kromě dvou dalších podílel i nový český label f341, za nímž stojí Sifon, duše WWW.

Desku dvojice, která se už před pár lety uvedla jako alternativní Duo Tucan a postupně vyměnila cello a bicí za elektroniku, tvoří spojení dvou EP, přičemž každý z protagonistů má svoji stranu vinylové desky. Dva přístupy i pojetí se vzájemně doplňují i nabízejí dvě tváře jednoho obličeje.

Svou stranu obalu má Pjoni. Z hudby zachycené na nahrávce je cítit muzikantský fundament, kterým se elektronické projekty tvořené těmi, kteří přešli z tradičních nástrojů, citelně liší od těch, kteří tu zkušenost nemají. Dovoluje jim to nejen pouze nekopírovat své vzory, ale opravdu hudebně experimentovat a nikoliv jen si na experimenty hrát díky možnostem softwaru. A o hledání možností i alternativní zvukovou laboratoř tu rozhodně jde. Čekat například vstřícné melodie a rovné taneční beaty zde znamená předem se odsoudit k jednoznačnému zklamání.

Pjoni je na své polovině posmutnělý, melancholické nálady podkládá lichými i jinak nepravidelnými rytmy a nemalou množinou agresivních, často industriálně drásavých zvuků. Láká ty, pro které je ideálním domácím mazlíčkem sklípkan či hroznýš, a oblíbenou komedií Addams Family, ale i přes temnou atmosféru jen zve do svého světa a nechává na příjemci, jestli ho bude následovat. To Ink Midget hned v prvním svém tracku na posluchače bez varování zaútočí a jde mu po krku. Od začátku rozjíždí vozík horské dráhy k nejbližšímu zběsilému sjezdu a jeho následný Roofbird je asi nejblíž pojetí taneční elektroniky. Neláme I Ink Midget. tolik rytmy, ale lépe graduje a zas jen málokdy dává oddechový čas.

Oba společně pak nabízejí skutečně mladý pohled na elektronickou hudbu. Dávají neokázale najevo, že klasiku mají v malíku a že někoho napodobovat je pod jejich úroveň. Svěžím a přirozeným způsobem jsou osobití a vynalézaví. A v přesvědčivostí nechají za sebou většinu starších kolegů. Impuls jako hrom.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek