Tereza Černochová: Dnes už jsem jinde

Mnozí si ji ještě pamatují z Black Milk, kapely pro teenagery, a z období, kdy zpívala jen převzaté evergreeny na estrádách a firemních večírcích. Vyrovnávala se i se smrtí populárního otce a s vlastní krizí, načas dokonce odjela do zahraničí. S letošním novým,  výrazně zamyšlenějším albem Škrábnutí nabrala nový dech, spojila se s jinými spolupracovníky a nakonec našla nový hudební směr i identitu. 

Berete nedávné album jako restart?

Spíš jako refresh. Restart si představuji jako něco, co se znovu nahazuje po vypnutí. Doufám, že až tak zle na tom nejsem.

Nicméně předchozí kapelu jste rozpustila, pak dělala koncerty akusticky... Jaké budou vaše koncerty nyní?

Konečně jsem v sobě našla trochu vnitřního klidu. Odhodila jsem podpatky a usadila se na židli, mám teď často při zpívání zavřené oči a nechám tu hudbu, aby mnou procházela. Víc se soustředím a zároveň si to užívám. A také jsem udělala to, co jsem dlouho odkládala. Koupila jsem si syntezátor a už jenom nezpívám, ale i se "účastním hraní". A používám taky looper a hlasový efekt.

Projevil se nový přístup i na výběru muzikantů?

Vlastně ano. Vybrala jsem si lidi, se kterými jsem už dlouho chtěla spolupracovat a kteří mě baví nejen jako muzikanti, ale i jako osobnosti. Což jsou David Landštof a Matěj Belko.

Čím vás baví?

David je neskutečně činorodý člověk, který pořád hraje v mnoha folkových seskupeních a zvládá to s dvěma dětmi, což je pro mě obdivuhodné. A ze všeho nejvíc je na něm úžasná jeho pozitivita. Hrozně moc okolo sebe potřebuji pozitivní lidi. Nejlépe takové, pro které nic není problém a ještě jsou pro to navíc ochotni něco udělat. Mám z něj pocit, že kdyby mu někdo usekl ruku, bude nadšený, protože ještě tou druhou pořád může bubnovat. A Matěj mě nadchl tím, jak v Baromantice s Lenkou Dusilovou zaskakuje jak za basu, tak za klávesy a na oboje hraje skvěle. Tak jsem se ho rozhodla "povýšit", protože u mě nebude zaskakovat, ale plnoprávně bude členem kapely, který hraje jak na klávesy, tak na basu. A posledním členem sestavy je Tomáš Vunderle Koudelka, se kterým hraju už šest let. Je výborný basista, ale i kytarista. Těším se na další společné hraní.

Nové album vznikalo pět let. Souviselo to s tím, že poprvé zpíváte nikoli převzaté, ale autorské skladby? Prý jste k nim dlouho hledala texty...

Určitě to bylo náročné. Měla jsem velkou touhu udělat tu desku jen s jedním či dvěma lidmi, kteří by ji celou otextovali. To se nepovedlo a těch lidí je víc, ale stejně mám v plánu si do budoucna vytvořit nějaký fungující tým. To, že to tentokrát nevyšlo, mě ale trochu zastavilo. Navíc stylem hudby se deska rok od roku měnila a lidé okolo mě vycítili vnitřní rozervanost a nejistotu v tom, jaká by ta deska měla být.

Co vás nasměrovalo?

S Jirkou Hutárkem z mé bývalé kapely jsme nahráli několik demonahrávek a pustili je Romanovi Holému. Tomu se líbily a měl snahu nás podpořit, nadchnout, abychom rozhodně pokračovali dál. My jsme zas naopak chtěli některé písně, které měl Roman v šuplíku. Nakonec nám z toho vykrystalizovalo, že bychom mohli udělat taneční desku, protože u nás pořádná taneční hudba dost chybí. Jenomže postupem času jsem si prošla určitou osobní transformací a najednou zjistila, že už jsem jinde.

Jak se to projevilo?

Začala jsem poslouchat úplně jinou muziku. Mnohem klidnější, postavenou na příběhu a často minimalistické písňové formě. Od lidí, kteří nezůstávají jen u elektroniky, ale kombinují ji s klasickými nástroji. Začalo mě bavit akustické hraní, mnohem víc než podpatky a korzety. Najednou jsem cítila, že mě to naplňuje mnohem víc.

Proto jste načas odjela pracovat na farmu do zahraničí?

Částečně i kvůli tomu, ano. Strávila jsem tam pár měsíců. Uklidnila jsem se, srovnala si myšlenky. Vrátila jsem se až kvůli vzpomínkovému koncertu pro tátu. K sedmdesátinám. Cítila jsem, že mu to dlužím, že to musím dodělat, protože si to zasloužil.

Promítlo se do alba i vaše mateřství?

To byla spíš jen taková pěkná tečka. Cítila jsem, že to je ten pravý čas, abych album dodělala a tu etapu uzavřela. Předposlední píseň Až nastane září je o mé dceři Lauře. O tom, jak vnímám fakt, že jsem těhotná, ty otazníky okolo, co bude a jaký je to pocit, že ve mně roste člověk. A závěreční Andělé symbolizují opouštění něčeho, co bylo. Démonů i třeba lidí, kteří už z mého života odešli. Ať už to byl táta, nebo i neopětované lásky.

Tu skladbu původně hrávala kapela Dr. Max. Jak jste k ní přišla?

Přes Romana, který s nimi hrál. A oni teď začali znovu po letech vystupovat a mě hrozně zajímalo, co je to za lidi, se kterými hrál, když byl mladý. Pavel Holý stále skvěle zpívá, šla jsem se na ně podívat. A oni se mě ptali, jestli si s nimi nechci zazpívat a já si vybrala právě Anděly.

Jak došlo k tomu, že se titulní skladba mnohem dříve, než deska vyšla, objevila ve filmu Vladimíra Michálka Pohádkář?

Úplně náhodou. Roman pouštěl Vladimírovi různé skladby, na kterých zrovna dělal, a ten když slyšel Škrábnutí, okamžitě prý reagoval, že tu v tom filmu chce.

S kým vlastně svou novou tvorbu probíráte? Čí názor vás zajímá?

To je hodně důležitý moment. Není možné to konzultovat s příliš mnoho lidmi, protože pak mají všichni potřebu do toho mluvit, každý má svůj názor a pomalu to přestává být můj text nebo nápad, ale stává se z toho kolektivní dílo, které ztrácí tvář a nevyhovuje nikomu. Musela jsem si vybrat lidi, kteří nevnucují svůj názor, ale pouze nabízejí alternativy. Inspirují. Výjimkou je Roman Holý. Ten má právo do toho hodně mluvit, jeho zkušenosti jsou daleko rozsáhlejší než ty moje. Ale oceňuji, že už spolu spíše diskutujeme a radíme se... nikdy by mi nenabízel nebo mě nutil dělat něco, co nechci. A obráceně to platí taky tak.

Máte pocit, že ta vaše proměna v úplně jiný typ zpěvačky už je dokonána?

To se ještě uvidí. Já jsem vlastně neměla jinou možnost, než to začít dělat jinak. Dostala jsem se do stadia, že jsem si uvědomila, že už některé cizí skladby nechci zpívat, ani kdyby mě svázali. Třeba Killing Me Softly nebo Summertime - to by mě už nikdo nedonutil zazpívat ani ve svěrací kazajce. Nahrávání nové desky pro mě navíc opravdu byla velká škola.

V čem?

Uvědomila jsem si, že mě Roman Holý naočkoval svým perfekcionismem. On je opravdu náročný na vše, pod čím se má podepsat. Ten pocit, že je dokonalost důležitá, mě neopouští. Už nechci uhnout ani o kousek, dokud to není perfektní, přesně tak, jak si to představuji. Říkáme tomu, že to musí být "splavné". Nesmí to nikde ani zaškobrtnout. Není to se mnou jednoduché, občas mi to trvá, než se dobereme výsledku. Ale věřím tomu, že je to nutné. Lidé nemají moc času se zastavit a poslechnout si někoho, o kom nevědí, jak v češtině teď zpívá. Musím je přesvědčit.

Jak jste přesvědčila kole, jako je Dan Bárta nebo Lenka Dusilová, aby pro vás něco napsali? Oni přece nejsou moc z těch, kteří by textovali pro jiné?

Kupodivu to nebylo tak těžké. Danovi jsem prostě pustila pár písniček a on u jedné řekl: "Tohle se mi líbí, něco na to zkusím. Máš nějakou představu?" A já přiznala, že ne. Řekl, že nevadí. A když mi pak přinesl text Celá já, tak jsem jen zalapala po dechu a říkala si: "Hochu, ty do mě vidíš nějak moc..." Lenka je zas člověk, kterého hodně obdivuji pro to, jaká je muzikantka i žena. Moc se mi líbilo, jak měkce vyslovuje. Jako holčička, které ale nechybí potřebná drzost. Když jsem ji oslovila, tak rovnou přiznala, že píše těžce. Nakonec jsme odjeli k Romanovi na Šumavu a tam to za tři dny napsala.

Inspirují vás svým hledáním? Oba začínali jako rockeři a pak prodělali určitou proměnu, která je dostala tam, kde jsou dnes.

Každý z nás se mění, oni začínali po garážích a zkušebnách, hráli za párek a pivo. Oba si navíc - na rozdíl ode mne - prožili i osobní peklo s drogami a dalšími problémy. Pokud to člověk přežije, jistě se o sobě něco naučí. Oni navíc přicházeli z rockového podhoubí, měli v sobě tu drzost. Což já jsem v popu nezažila. Vstoupila jsem do Black Milk a hned lízala smetanu, vydělala jsem si ve dvaceti dost peněz, a když Black Milk skončily, začala jsem teprve hrát po zkušebnách. Mé peklo spočívalo v tom, že mi umřel táta, a pak jsem prožila vztah, který byl pro mě důležitý a který se mi prostě nepovedl. Mé sebevědomí bylo na nule nejen v osobním životě, ale i v hudbě. Pak už to šlo jedno s druhým. Když jsem si sáhla na psychické dno, cítila jsem, že se musí něco změnit. Byla to silná motivace.

Čtěte dále

další zprávy