Temné kódy i mentální proměny, pražská i ostravská dekadence

04.01. 18:30 | Autor: Antonín Kocábek

Bývaly doby, kdy elektronická hudba byla už principu považovaná za cosi progresivnějšího než nejen rock, ale i zbytek hudební scény. Dnes už je automatický bubeník spíše archaistickým vybavením milovníků staré krásy a sampler tahá na podium jen jeho skalní fanoušek. O to víc je běžnější jako nástroj notebook či iPad - a rozhodně není jen doménou těch mladších. Ale zajímavých projektů, ve kterých hraje elektronika podstatnou roli ani nepřibývá, ani neubývá.

Schwarzprior: iddqd (Polí5)
http://schwarzprior.bandcamp.com/

Divná trojka a divná hudba. Ale tím nejlepším způsobem. Ostravská jednotka loví v minulosti a z vlivů jako je už většinovým posluchačem téměř zapomenutá EBM spřádá pavučinu současnosti. Syrově a černěji než ostravské haldy. Špinavěji než ruce bývalých horníků, zalévajících svou hořkost v hospodách. Vyznání magorů počítačových her, sugestivnost a slogany jak hřebíky zatloukané do hlav. Tak trochu jako společný večírek Laibach a Midi Lidí, který se k ránu trochu zvrhnul.

Na debut Schwarzprior si museli příznivci počkat pět let. Debutové album sice z nemalé části recykluje už dříve na EP vydané skladby, ale právě jejich nová podoba ukazuje, jak jde tahle formace dopředu. A zdaleka nejde jen o lepší zvuk. Oslava dekadence, temnoty a virtuálního světa jde ruku v ruce s výtvarným vnímáním i "konstrukcí" hudby. Právě výtvarné vzdělání umožňuje formaci (slovo "kapela" se nějak k tomu všemu nehodí) vyhnout se tradičnímu muzikantskému přístupu a nechat do výsledku vstoupit duch regionu.

Nezasvěceného posluchače nejspíš upoutají nejdřív nezvyklé textové obraty podané expresivním vokálem, síla tria ale tkví ve výtečně namíchaném koktejlu vášní, cynismu, ledové odosobněnosti, fatálních zvukových ploch, minimalistických motivů, gotické teatrálnosti i laciných diskotékových nápěvů. Hudba na debutovém albu nezní tak agresivně jako třeba Vanessa, a už vůbec ne tak sofistikovaně jako nadžánroví Vložte kočku, spíš zapadá někam do prvoplánů dark disca, ale díky skvělému zvuku (Moimir Papalescu odvedl vynikající práci) nepůsobí ani na moment ploše a nudně.

Schwarzprior pochází z komunity kapel VoleLove. I přes přítomnou dekadenci se to obejde bez nadbytečného pozérství, a naopak občas probleskne i lehce pošahaný humor (text "Monolog - Tma - Lady Gaga: Buď něžnej! Buď temnej!" lehce připomene Kazety nebo už zmíněné Midi lidi). Jako bonus má nahrávka jasně čitelné charisma. Je jasné, že celou tu směs ocení hlavně spříznění - ať už generačně, geniem loci nebo třeba jen hraním stříleček. Jenže tady jde o víc - vedle jasné deklarace vlastní cesty a nepotřeby nápodoby i o originální vyznání, schopnost zformulovat pocit a hudebně ho vyjádřit. Uhrančivě, přesvědčivě a v každém momentu nečekaně. Právě to z alba dělá jeden z nejvýraznějších otisků roku 2014.

DekadentFabrik: Mental Morphosis (Guerilla rec.)
http://www.dekadentfabrik.info/cz/ukazky-skladeb-z-alba-mental-morphosis

Tohle album je skutečný underground dneška a potvrzení faktu, že sociální sítě fungují jen mezi teenagery. Už usazený all stars band na druhé nahrávce zdařile rozvíjí to nejlepší, co nakousl na debutu, ale stejně si toho nejspíš moc obránců kultury nevšimne. Navzdory tomu, že nahrávka dokáže dobře navodit atmosféru a nabídne nejeden zajímavý moment. Není tu zkrátka nic módně lákavého, je to příliš svojské, temné a poetické: nejen hipsteři nutně ohrnou nos

Obal digipacku tvoří autorský linoryt a má několik barevných verzí. Koncertně čtveřice staví na improvizaci, na nahrávce to je ale paradoxně ten nejslabší prvek. Skladby s pevnější strukturou jsou přesvědčivější a dávají důvod se k nahrávce vracet. Naopak některá saxofonová sóla, která by při živém vystoupení dobře kontrastovala k ledově elektronickému podkladu, jsou často k uzoufání nudně dlouhá a ani občasná kytara zpestření příliš nepřidá. Z tradičních nástrojů je tak funkční jen baskytara resp. kontrabas, jinak tím nejzajímavěšjím na nahrávce její elektronická složka. Tam, kde zapracovala zdrženlivost (ideální příklad je druhá Throbbing), to funguje výtečně. Neboť případy jako je melancholická Blood, kde jsou výrazovým prvkem i příjemným kořením teskné, táhlé tóny saxofonu, jsou spíš výjimečné.

Minimalisticky ubíhající beaty, kterými sem a tam kličkují květnatě rozrůstající se samply nezapřou přístup hned dvou výtvarníků v sestavě. Kolorativně vrství a prokreslují struktury skladeb jak tisíce čar tužky, a rámují recitované a spíš do pozadí odsunuté i když skvělé verše. Alespoň to nutí posluchače se soustředit. Když se ale namísto slov v Erínyaos ozývá jen potměšilé ženské chichotání i nářky, je výsledný dojem ještě mnohem silnější. Na opačném konci stojí použití německého originálu básně Jurgena Fuchse ve Wohin: kapela tu nejen ztrácí tajuplnost, ale už i jen opakuje to, co dávno lépe udělal MCH Band.

DekadentFabrik je čtveřice známých muzikantů a výtvarníků. Druhá deska DekadentFabrik snadno nechává zapomenout na debut. Nabízí důmyslnou a pestrou kolekci, která své taje nedává lacino a na podnose při prvním přehrání. Leckde má až mystický nádech, provokuje fantazii a přesvědčivě podává důkaz o tom, že formace našla svou vlastní tvář a dokáže nejen zaujmout koncertně, ale energii komunikace i přenést na nahrávku. Navzdory programové temnotě a tomu, že zúčastnění nejsou žádní zajíci, je tak svobodnější a hudebně inspirativnější, a může se směle postavit i vedle nahrávek o generaci mladších.