Televizní pravěk, Nine Inch Nails bez soucitu a Kevin, co zůstal doma

01.06. 12:00 | Autor: Antonín Kocábek

Sobotním večerem vyvrcholila open air část letošního ročníku festivalu Primavera Sound. Jestliže ten loňský provázely nebývale chladné noci, ten letošní si budou všichni pamatovat jako ročník, kdy i v Barceloně pršelo. Ani to ale nezabránilo tomu, aby hrdě při tiskové konferenci pořadatelé oznámili, že počet návštěvníků letos opět stoupl - na 190 tisíc.

Sobotní déšť se naštěstí omezil jen na krátkou a nevydatnou podvečerní přeháňku. Pak konečně nad areálem zazářilo slunce a obzvlášť kapely hrající před jeho západem si "užily" ostrý svit přímo do očí. Program už také nebyl tak hvězdný a mnozí s únavou rezignovali na neustálé přebíhání ze scény na scénu a občerstvovací zóny se nevyprazdňovaly ani při největších tahácích. S počtem diváků mimochodem lehce narostly i ceny piva - prodavači, kteří se neúnavně prodírali davem, si účtovali jeden "grande" Heineken za 6 eur - samozřejmě s obvyklým přístupem "dva jsou za 11".

Islands, kanadsko-americká indie parta, přivezla závan 60. let. Retro rejstříky kláves i typické kytary shazovaly sice stylové, ale přesto až nepříjemné zpěvákovy fistule, zaznívající snad v každém refrénu. To chilský soubor Matías Cena na scéně Adidas Originals, reflektující mladé talenty, naopak vůbec nic nehrotil. Neskutečně pohodový mix folku, alternativní country a občas až rockabilly výbojů se nejenže přesně hodil do podvečerní hodiny, ale opět a znovu dokázal, že na Primaveře lze objevit to zajímavé prakticky všude - a to i mezi neznámými. A sestava souborů z tak exotických destinací jako jsou Jižní Amerika, Jihoafrická republika, Litva či Izrael dává naději, že si třeba někdy mlsní dramaturgové všimnou i našeho písečku.

Pro větší romantiky, než jsou fanoušci NIN, byli vyvrcholením sobotního večera Foals. Jestliže na loňském ročníku byli retro ozdobou Breeders kteří (resp. které) zahráli/y své album Last Splash, letos podobně program obohatili newyorští klasici Television, kteří se vrátili ke svému debutu Marquee Moon z roku 1977. Nahrávka, která patří ke zlatému fondu světového rocku ani po letech neztratila svou působivost, a kapela ji zahrála s až nečekaným nadšením a lehkostí. Krásně na ni prezentovala svou nejsilnější stránku - dvojici důmyslně se proplétajících kytar, kdy těžko rozlišovat, která zrovna hraje sólo a která doprovod. Na to, že skupina po svém návratu v roce 2001 vystupuje jen ojediněle, rozhodně tentokrát nešlo pouze o matnou vzpomínku na zašlé časy.

Podobně neagresivně působili i Spoon, kapela z texaského Austinu. Vedle nevtíravých melodií občas dali znát svou lásku k art-rocku a optimismus jejich hudby se dobře doplňovat s tím, jak si všichni užívali slunička. Ač kapela asi nikdy nebude patřit k hvězdám, její blok zafungoval až léčivě relaxačně.

Úplně jiná atmosféra se o něco později rozprostřela u vystoupení post-rockových Godspeed You! Black Emperor. Ti tradičně začali dlouhosáhlým intrem u kterého si nejspíš to, zda ještě ladí, nebo již hrají, plně neuvědomují ani sami členové. Početný ansámbl, s výraznými smyčci se postupně rozbaloval, bobtnal, kypěl a narůstal v neodbytný pocit, že v příští vteřině už musí polehoučku gradovaná hudba plně vybuchnout v maximální síle. Místo toho ale došlo na další pohrávání si s energií i vrstvením, a výsledkem byla až mysteriózní a magicky působící atmosféra, která uhranula kdekoho před pódiem a opakovaně vyvolávala salvy nadšení.

Trent Reznor ukázal všechny myslitelné podoby Nine Inch Nails. Podobného účinku dosáhli v pozdně noční hodinu i skotští Mogwai. Znovu a znovu, jako příliv, se z jejich nástrojů vracely vlny energie, tajuplnosti i zvukových experimentů, celek pak zdobila výtečná práce s hlasitostí a dynamikou. I u nich pak při zdařilém setu následovala nadšená reakce publika, které se skvěle podařilo naladit a převést na svou stranu.

The Dismemberment Plan pro změnu střídali plačtivě naříkavé, táhlé melodie, a až punkově přímočarou energii. Jejich divočení i procítěné pasáže se výtečně doplňovaly a strhly i mnohé posluchače. A zatímco na legendární punkovou jednotku Buzzcocks se stály do krytého sálu beznadějné fronty o několik stech metrech, jedna z předpokládaných bomb nakonec nevybuchla.

Ozdobou či kuriozitou programu měla být totiž i formace Pizza Undergroud, vcelku čerstvá kapela někdejší dětské filmové hvězdy Macaulaye Culkina - ano, toho, který se proslavil rolí Kevina, kterého rodiče zapomněli samotného doma. Bohužel kapela nakonec nezahrála, neb prý nestihla letecký spoj z USA. Lze se tak jen domýšlet, jaká by byla reakce na bandu, která vlastně spíš než kapelou je kabaretní skupinou, a která roubí hudbu Velvet Underground či třeba Nirvany s vlastními texty, mohutně oslavujícími pizzu jako nejlepší vynález věku. A jak by primaverské publikum přijalo značně úchylný humor skladeb Just A Pizza Day nebo All Tommorows Pizza Parties .

Ozdobou sobotního večera se každopádně stal set dirigovaný Trentem Reznorem. Jeho Nine Inch Nails se představili ve fantastické formě a jako chameleon postupně proměňovali své tváře. Jestliže začátek se nesl čistě v elektronické, repetitivní, melodické a neagresivní podobě, kdy pódiu vévodily dva syntezátory, postupně se objevovaly tradiční nástroje a vše "houstlo". Zhruba v polovině pak došlo na kytary a všem letitým fanouškům známé industriální exploze s ničivou hlukovou erupcí - aby se později vše obloukem navrátilo ke klávesám a surovým elektronickým úderům. A to vše s působivou a promyšlenou světelnou show. Doufejme, že až je za pár dní přivítá i Praha, že jejich kondice se nestihne někam vytratit.

Nedělní a pondělní večer ještě přinese celou řadu klubových koncertů a tanečních afterparties a pak už bude Primavera 2014 minulostí. Část line-upu se přestěhuje do portugalského Porta, kde vše bude pokračovat, ale většina návštěvníků si zas bude muset počkat, co pro ně pořadatelé největší evropské přehlídky, zaměřené na nekomerční hudbu, zase do příštího roku připraví.

Foto: Dani Canto, Eric Pamies - Primavera Sound

Autor: Antonín Kocábek