Tajemné zvuky z rádia a Lady z Buskervillu

09.06. 18:40 | Autor: Antonín Kocábek

Cesty hledání se klikatí různou krajinou, někdy dalekou orientální, jindy turisticklými stezkami okolo Máchova jezera. V obojím případě může ale jít o ukázku toho, že je pro současné tvůrce zajímavější si je objevovat samostatně a neomezovat se jen na manuály a pečlivě zpracované mapy. To, že výsledek je pak někdy přesvědčivý a jindy zas jen naznačuje, není až tolik důležité.

Kittchen: Radio (Červený kůň)
http://bandzone.cz/kittchen

Industriální písničkář, lovec terénních zvuků a kuchař v jedné osobě rozhodně netrpí nedostatkem invence i pracovitosti. Mnozí ho sotva vzali na vědomí a on už je tu s třetím nosičem. Hudba na druhé autorské nahrávce je stejně skrytá za maskou, jako její tvůrce, stejně melancholická jako debut Menu a zvukově jde proti proudu nesrovnatelně víc, než většina těch, kteří se dnes u nás tak rádi hlásí k nezávislé scéně.

Stejně nekonkrétní jako je obal, je i obsah druhé Kittchenovy desky. Za zvukovou neuchopitelnosti se ale opět skrývají osobité výpovědi, posmutnělé písničky jako odraz posmutnělého světa, otisky současnosti i kteréhokoli jiného momentu posledního století. Kupříkladu při skladbě Berlin mi okamžitě naskočila atmosféra Kachyňova filmu Oznamuje se láskám vašim, o komplikovaném vztahu na válečném pozadí. Případný cynismus by tu působil trapně.

Podobně jako deník na webových stránkách, ani zde nic nezazní polopaticky na plná ústa, je ponechán velký prostor k posluchačově imaginaci, spíš než se záměrnou depresivitou se tu hraje s balancováním mezi patosem a upřímností. Nástiny i propracované zvukové kresby nekonkrétních samplů a všudypřítomný pocit, že se vše pohybuje někde mezi realitou a sny. Trocha stylizace a poetika ne nepodobná Jaromírovi 99 a jeho Priessnitz.

Vlastním příkladem deska směruje i svého příjemce: zadumaností inspiruje k přemýšlení, dává mu čas a naznačuje, že když se od něj oprostí, že neprohloupí, sama se zpovídá, a dává tak možnost k posluchačově autoterapii. Smířené finále působí stejně jako letitý Janotův výrok o tom, že i cesta sama může být cíl.

Kittchen zase zve do své kuchyně. Po dvou letech postoupil Kittchen - za výrazné pomoci spoluhráče a producenta Tomáše Neuwertha - o nemalý schod výše. To, co minule bylo fajn, ale ještě působilo jako vytyčování cesty, kolíkování claimu a hledání směru, už tentokrát má podobu vědomé turistiky, kde jedním z cílů je i chůze sama. Má to vliv na sebevědomé vyznění i propracovanější produkci. Daly by se parafrázovat slovenské Živé kvety: "Já ti to věřím, kuchaři..." Album, u kterého se stejně tak dá těšit na příště, jako si být jistý, že i kdyby žádné příště náhodou nebylo, že ten zatraceně hluboký zásek tu už prostě zůstane.

Iamme Candlewick: I Am You (vl. náklad / Indies Scope)
http://bandzone.cz/iammecandlewick

Andrea Knotková aka Iamme Candlewick je stejně tak výhonkem stále silné a bující písničkářské scény u nás, jako i propagátorkou i aktivistkou pouličního hraní, tzv. buskingu. Její albový debut navíc ukazuje i ochotu se neuzavírat do vlastního světa, ale naopak sklony ke kooperaci - na vydání debutu sehnala finance přes crowdfundingový portál Hithit, a nahrála ho s o generaci staršími, často o dost známějšími kolegy jako jsou namátkou dechař Bharata Rajnošek, houslista Martin Zbrožek nebo spolupracovník Jaroslava Duška Pjér La Šéz.

Na desku Iamme vybrala od fanoušků. Jednotlivé písně vznikly na cestách a projevilo se to na jejich pestrosti i určité nejednotnosti. Spojuje je ale nesmírně vyrovnaná atmosféra, až relaxační dopad na posluchače a všeobecný pozitivismus, který přinášejí. Někde je to až kontraproduktivní: onoho uklidňování a idylky je tu až tolik, že by troška agresivity nebo vsuvka syrového realismu vůbec nezaškodila.

Folková křehkost s nádechem vlivů world music se může především pochlubit skvělou produkcí jinak vcelku nenápadných (a vlastně i nijak nevybočujících) písniček. Nicméně v bohatě nástrojově obsazených skladbách se pak zase ztrácí interpretčin zpěv, který naopak více vystrkuje růžky s prostým doprovodem kytary. Poslouchá se to dobře, ale bohužel příliš nezanechává stopy. Připomíná to právě pouliční muzikanty - album je skvělé na chvilkové zastavení a relaxaci, ale nedává příliš důvodů se k němu vracet.

Mladá písničkářka ráda hraje na ulicích - a nejen u nás. Podílí se na tom určitě i texty, převážně v angličtině, které spíš navozují nálady a poeticky dokreslují melodie, než že by sdělovaly něco, co by stálo za hlubší úvahu. Přesto jde o sympatický debut, milý a oddechový, a zároveň nikoli laciný či nudící unylostí. Upřímnost tu přebíjí naivitu, otevřenost zas méně autorské nápaditosti, a závěrečná trojice nejsilnějších skladeb naznačuje, jaká cesta by zpěvačce do budoucna slušela.