Syrové otřesy podzemí a něha z básníkovy kuchyně

18.12. 15:00 | Autor: Antonín Kocábek

Tvořit v ústraní, mimo mediální slávu, ještě nemusí znamenat cokoliv kvalitativně horšího. Při fungování dnešních médií to skoro často bývá spíš naopak - nejvíc se mluví o těch, u kterých k tomu není nejmenší důvod. Cennosti se ostatně vždycky skrývaly do hloubi šuplíků či do skrýší pod prkna podlahy, a za poklady také bylo potřeba hledat cestu do hloubi skal.

Nedělní lidé: Polaskaki (Polí 5)
http://bandzone.cz/nedelnilide

Zapomeňte na řeči o objevech a nadějích - Nedělní lidé jsou už delší dobu jistotou tuzemské alternativní scény, jedním z nevelké množiny jmen, která se objevila v posledním desetiletí, která skutečně k hudbě přistupuje s alternativním gruntem, a která zároveň jen nekopíruje letité ikony typu UJD nebo Psí vojáci. Polaskaki je za sedm let existence jejich už třetím albem a jasně dokazuje, že se zas kapela posunula o kousek dál.

V divnostech si skupina libuje. Album s podivuhodným názvem (ostatně jeho předchůdce se jmenoval Hnětetěto) je ukryto v až nezvykle členitém a na všechny strany rozkládacím digipacku, ozdobeném nápaditými malůvkami, a hned od počátku posluchače nešetří. Nad agresivní, místy až hard-rockově nabroušenou kytarou proplouvají nejrůznější nekonkrétní, industriálním odérem načichlé zvuky, a zpěv "nadoraz" dává tušit, že tahle kapela svou tvorbu nebere ani jen jako vlastní relax, ani jako cosi "aby se posluchači bavili". A i když použité hudební postupy nejsou ničím novým, stejně jako dříve platí to, že jejich vzájemným kombinováním, převracením i přeskakováním mezi nimi vzniká hybný a svébytný tvar. Zdařilá recyklace.

Podobně nervní a energické jsou i texty (mimochodem zpěv je výborně nahraný jako součást celku a postrádá onu častou manýru českých zvukařů, kteří se posluchačům snaží vnutit myšlenku, že zpěv může být hlasitější než všechny rockové nástroje), V klidných polohách nabízejí až překvapivě poetické obraty, v těch naopak hysterických si nezadají s novovlnným manýrismem - například Od věcí dál zní jak společný jam starého Nahoru po schodišti dolů bandu se starým Pražským výběrem.

Nedělní nebo Neklidní? Největší devizou Nedělních lidí jsou koncerty, protože jednotliví členové jsou nejen zruční instrumentalisté, ale své členité skladby náležitě dokáží na pódiu i "prodat". Na nové desce ovšem dokazují, že se jim v konfrontaci s minulými nahrávkami stále lépe daří sílu své tvorby dostat i do studeného záznamu. Polaskaki je albem, které sotva nadchne milovníky nových trendů, ale pro všechny, které baví spojování souvislostí, kteří se nechají rádi překvapit, a baví je v hudbě názor, znamená víc než výživnou porci.

Cirkus Cermaque: Divozemí (Indies Scope)
http://bandzone.cz/cermaque

Cirkus Cermaque je především parta přátel. Jakub Čermák alias Cermaque je mladý, původem teplický básník a písničkář a syn slavného otce. Plodný a aktivní. Po pouhých třech letech vydal letošní podzim své už čtvrté album, které mělo za následek fakt, že z původně zcela volného seskupení muzikantů, kteří ho příležitostně doprovázeli, vykrystalizovala regulérní doprovodná skupina. Křehkým a do té doby možná až zbytečně zakřiknutým písním to slyšitelně prospělo.

Skladby nového alba, rozkročené mezi folkem a šansonem, s atmosférou až divadelní, jsou založené na akustickém zvuku, a můžou až udivit suverénností, citlivostí i silou upřímnosti podání. Zcela prosté dnes častého obranného cynismu a sarkasmů, představují životadárný elixír pro všechny, kteří ještě v něco věří. Jsou osobní, a i přes poměrně tradiční přístup (zapomeňte na freak-folk nebo folkotronické hrátky se samply), představují osobitou výpověď, a místy se posouvají až do roviny jakéhosi akustického rocku. Nebrání se často až podmanivým melodiím, ale bez toho, že by se sebeméně vnucovaly.

Divozemí je už druhou nahrávkou vydanou letos. Písničky jsou citlivě zaranžované, ke kytaře se připojují tu viola, tu klavír, flétna či klarinet nebo zvonkohra, ale vždy funkčně a neokázale. Stejně tak texty nejsou jen osobní, ale zasahují i do přírodní lyriky, hrají si se zvukomalebností a často využívají i metafory. Dotažená forma vyšperkovává už tak bohatý obsah. Zajímavé je porovnání s minulostí - dříve byly hudební doprovody více experimentující, nová deska je tradičnější, ale vyrovnanější a hudba tak mnohem více slouží textu, který stále zůstává tím nejdůležitějším.

Jestliže na předchozích nahrávkách se Jakub Čermák prezentoval jako stoupající talent, zde se ve spojení se šťastně nalezenými spoluhráči ukazuje už jako dozrálý, osobitý interpret, který navíc má co říci a říká to tak přesvědčivě, jako už dlouho nikdo ne. Folková deska roku? Bez otazníku, prosím.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek