Surrealismus z Beskyd a Gothaj s cibulí k tanci

15.03. 19:30 | Autor: Antonín Kocábek

Nejlepší "rebelství" a provokace jsou v hudbě ty, které jsou neplánované, neprogramové a vycházející z přirozenosti. Mohou pak mít nejrůznější podoby, v sobě zakódovanou syrovou živočišnost i zdánlivě komunální humor, protkaný sarkasmy. Společné mají naopak to, že výsledky nejsou pochopitelně akceptovatelné pro všechny a jejich tvůrcům je to, že jejich hudbu někteří nechápou, nejspíš úplně jedno.

Ladě: Lešť (Indies Happy Trails)
http://bandzone.cz/lade

Když před čtyřmi lety brněnské vydavatelství vytáhlo na světlo napůl utajenou, převážně opavskou kapelu, mnozí se nestačili divit. Takové přesvědčivosti, žánrové otevřenosti a suverénnosti projevu jiní dosahují po patnácti, dvaceti letech existence. Originální kombinace surrealistických textů, bluesového prožitku, rockové energie a charakteristického zpěvu "přírodního úkazu" Michala Kubesy navíc nevyvanula ani s odstupem. Pořád "to" tam je.

Ladě jsou nekompromisní i na obalu. Pokud tedy někdo svou cestu k hudbě téhle stále nepříliš známé party teprve hledá, může mu být průvodcem i nové album. Jak sami avizovali, trochu více tu došlo k rozvolnění písničkové formy; tradičního střídání slok a refrénů se tu nikdo nedočká. Také texty se obejdou bez dnes tolik rozšířeného poetizování, květnatých veršíků a oslavy přírodní tématiky. Ale ať už jde o komorní a melancholicky zamyšlené polohy nebo o méně časté divoké běsnění, důsledně a někde až urputně servírované pocity nenechávají na pochybách.

Album posluchače nejprve řevem zažene do kouta, kde v temnu dotyčný (preventivně) dostane pár facek, aby se nevzpouzel, a následně se ocitl v náručí kypré ženy, která ho něžně obejme až s maminkovskou něhou a zaboří mu hlavu do mohutného výstřihu. Ty skladby v sobě mají jistou fatálnost, jako by kapela chtěla s pomíjivostí i povrchností světa bojovat tím, že ji přepere. Že ze sebe vše podstatné vydá hned a naplno.

Svým způsobem je to ale zdání. Struktura je tak bohatá a texty tak nepřístupné a nepoddajné, že navzdory prvotnímu úderu mají co odkrývat a čím překvapovat i v opakovaných setkáních. Chvíli škrábou až syrovým Waitsovským chraplákem (a akordeon k tomu vůbec není potřeba) a jinde se zas až vznášejí v artových obláčcích: kytara ve skladbě Oddech nemůže nepřipomenout Pink Floyd. Kubesův hlas zas vyvolává dojem příbuznosti s projevem Františka Segrada. Jenže na rozdíl od něj nevzbuzuje vizi folklórního valašského strýce, ale spíš drsného horala.

Třetí deska pětice Ladě je "muzikantská", stejně jako hudebně i stylově hravá, osobitá, a co je nejsympatičtější, nemá potřebu ani cosi předstírat, ani hlásat pravdy a zaručeně originální světonázory. Vymyká se a z šedi průměru vystupuje z davu prakticky vším. Je svá a přirozená. A přestože k tomu používá osvědčené "výrobní prostředky", mnohdy překvapivě víc, než čerstvá mladá generace.

Kočičková, Nohavica, Kujooni: Hudba, tanec, klobása (Rumpsum)
http://www.hutakl.cz/

Kdyby existovala nějaká soutěž o nejutajenější album relativně známých interpretů poslední doby, pak by album "nové originální dechovky" zřejmě slušně zabodovalo. Přitom jméno moderátorky a šansoniérky Ester Kočičkové dává celému projektu poměrně slušný potenciál. Nicméně sarkasmus, který celý projekt odstartoval a provází, může být možná už příliš velkým soustem i pro nadšené příznivce. Kočičková a její dlouholetý spoluhráč Luboš Nohavica (kdysi dávno klávesista Abraxas) spojili už před časem síly se slánskou skupinou Kujooni (působí v ní třeba i Johnny Jůdl, známý z Jablkoně) a vytvořili kolekci více než podivuhodných tanečních písní, které tímto získaly i studiovou podobu.

Ester Kočičková a její muzikanti se nebojí ani dechovky, ani pokleslosti. Vše je pojato jako svérázný taneční kurs (u každé písně je zdůrazněno, o jaký tanec jde). Zároveň je tu, doufejme, že záměrně, oslavována pokleslost. Přesně v duchu obalu, který tvoří především z minulosti dobře známý papírový tácek, na kterém je CD servírováno jako klobása z názvu. Bookletový plakát pak zdobí fotografie gothajského salámu s cibulí a okurkou, zatímco za druhou stranu by se nemuseli stydět ani Eva s Vaškem, natož pak Duo Jamaha.

Obsah se dá dobře přiblížit všem, kteří viděli film Pražská pětka a závěrečnou povídku Divadla Sklep s písní Sousedovi vepři a refrénem "Jéje, ať je praštěnej, podívej se jak je libovej..." Přesně v tom duchu se totiž všechna zde nabízená tanga, polky a valčíky nesou. Někde je to veselé, jinde se s chutí balancuje na hraně trapnosti, nejčastěji se obojí prolíná. Kdákání slepic se na album nebáli naposledy zařadit František Ringo Čech s Jiřím Schelingerem.

Spíš než soudit jednotlivé písně je dobré přistoupit na celý koncept, násilně nebo za pomocí nezdravých tekutin sebe sama naladit na stejnou vlnu - a pak to může fungovat. Dechovka s texty o sado/maso tématice, hřbitovní estetice či prostředí vietnamské kuchyně bezesporu nejsou nudné a na leckoho mohou působit i provokativně. Nicméně jen těžko zastírat, že v momentě, kdy posluchač na chvíli "vypne" a přestane vnímat s úchylným humorem si pohrávající texty, kuplety a parodie na klišé umělých dechovek, vše se promění jen v další porci toho, co je tu zesměšňováno. V druhé polovině alba to mimochodem funguje lépe.

Přínos celého projektu je svého druhu exkurzí do světa tanečních zábav českého venkova a zároveň plavbou na stejné vlně jako divadelní písně - ať už jsou od zmíněného Sklepa nebo z repertoáru HaDivadla a jeho pásma Komediograf. Doporučit lze milovníkům nepravděpodobných žánrových fúzí, hledačům úchylností a všem, kteří chápou, že "...hezké věci zpívá Gott, ne Bůh."

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek