Stroje z Polabí i Kolína, nové i novější, s jazzem i disco-punkem

24.07. 16:00 | Autor: Antonín Kocábek

Zdánlivě jsou ze dvou odlišných světů: jedni staří, druzí relativně čerství, jedni konzervativní, druzí progresivní. Přesto jim jde vlastně jen o totéž a to, že k tomu využívají zcela odlišné prostředky, není důležité. Podstatná je chuť jít proti spokojenému proudu pohodové muzičky, podbízivé zábavy vydávané za parodii a po snadné cestě se valícímu davu.

Krásné nové stroje: Nechtěné doteky (Indies Happy Trails) http://www.krasnenovestroje.cz/

Krásné nové stroje příští rok oslaví třicáté narozeniny a v určitém okruhu jsou za legendu. Nicméně poslední zhruba třetinu to s jejich existencí vůbec není růžové, a také ne zrovna přehledné. V určitém momentu se k tehdejší sestavě objevila ještě druhá, složená z bývalých členů (fluktuace v tomto orchestru nikdy nebyla zanedbatelná), pro přehlednost na počest tragicky zemřelého kolegy později nazvaná Bálek Band.

Frontmanem KNS je výtvarník Stanislav Diviš. Obě sestavy byly shodné jen osobou jednoho člena a frontmana, a protože Bálek band začal tvořit vedle historického repertoáru KNS i nové písně, obě i v roce 2002 vydaly své nové album. Později ale došlo k vyšumění názvu Bálek band a obě sestavy začaly používat stejné původní jméno. Výsledkem bylo to, že posluchači si nikdy nemohli být jisti, když se vydali na koncert, jaké muzikanty a repertoár tam potkají. Navíc se koncerty pomalu stávaly sváteční událostí, což platí dodnes.

Právě "stará" sestava, dříve označovaná jako Bálek band, ve které letité členy před časem omladil kytarista Břéťa Oliva (dříve Miou Miou a Folk3mail) nyní nahrála nové, celkem teprve čtvrté album KNS. To obsahuje jak nové skladby z posledních let, tak i několik nově nahraných archiválií, které se bez problémů doplňují.

Není divu – i nové skladby totiž znějí poměrně anachronicky, v čase zastavené před dlouhými lety, bez reakce na současné hudební dění. Lze to chápat jako věrnost svému zvuku i směřování a projev nechuti k rádobymodernímu honění trendů, ale i jako určité staromilství a konzervativnost. Při oproštění od toho všeho je tu nicméně nahrávka rozhodně hudebně zajímavá, plná fanouškům skupiny známého svérázného humoru, energie a i po letech zcela jedinečného a snadno poznatelného výrazu.

Čtvrté album vychází devět let po svém předchůdci. Kolínské Stroje stále dbají na důraz na dechové nástroje, ačkoliv se někdejší početná dechová sekce zredukovala na pouhý saxofon a křídlovku, ale větší prostor v současné podobě má i kytara a klávesy. Společně prozrazují, že láska k jazzu byla vždy větší než vztah k rocku, který reprezentuje jen rytmikou zprostředkovaná energie a sklony k syrovosti. To vše má pěkný kontrast v textech, které mnohdy zkratkou dokážou říci více než mnoha slovy ("Spousta lidí. Metro.") a ani po letech netratily nejen nádech dada a absurdity, ale i příznačné poetiky ("Nedaleko od moře/ se veverky i zajíci/ smějí svým tvarům").

Nové album KNS je evidentně koncipováno především jako dárek pro letité posluchače a pamětníky. Nicméně tím, jak si hraje s hudebními motivy, zachází s aranžmá, vsouvá citace a doplňuje to texty, které prozrazují schopnost udržení si nadhledu, může v mnohém inspirovat i další generace nedogmatických kapel a mnohem mladších tvůrců. V dnešní době, kdy hrát "jako někdo" je standard, rozhodně ne zbytečná deska.

Nauzea Orchestra: The Dark Side Of The Raven (vl. náklad) http://www.bandzone.cz/nauzeaorchestra

Severočeské elektronické seskupení Nauzea Orchestra je jménem, o kterém se už nějakou dobu ví. V roce 2009 vydalo své šestipísňové debutové EP Meisterstück, kterým ukazuje zdvižený prostředník českému "bigbítu" (což podědili po svých předchůdcích Universal Android) a dává jasně najevo svůj příznivý vztah k hudební avantgardě. Zpěvem v němčině i angličtině připomíná pražské Ritchie Success, a že nejde jen o podobnost náhodnou, je evidentní z předposlední skladby jejich novinky, kterou je právě coververze této party.

Nauzea orchestra. Aktuální album je rovnou dvoudiskové – autorský disk doplňuje ještě kolekce remixů a coverů z debutu, opět prozrazujících, s kým se Nauzea Orchestra cítí být spřízněni (Ani Kill The Dandies či Neutrino ostatně nejsou neznámé pojmy). Ukazuje, že bez ohledu na prostředky podobné postoje u nás nejsou zdaleka ojedinělé a že tvorba kapely je zjevně inspirativní i po řadu kolegů. Příznačné u toho je to, že vlastní identitu členové pečlivě schovávají za německé pseudonymy a pojem "orchestra" reprezentují čtyři osoby. S celkově temnou a odtažitou atmosférou hudby to ovšem ladí skvěle.

Novinka ústeckých Nauzea Orchestra má celkem široký záběr - nadnesená sebecharakteristika "punkáči, co hrají disco" je sice vtipná, ale jen částečně vyjadřující realitu. Divnými zvuky i chorálově mohutným atakem kláves se tu odrážejí z industriálu vyrostlé kapely mířící k nezávislému "mainstreamu" (Laibach), surovou basou i temnou atmosférou zas syroví a temní postpunkeři (Joy Division, Bauhaus), rozvernými elektrovyhrávkami i syntetickými rytmy zas novovlnné spolky (Devo) nebo celá generace elektropunkerů.

Druhá nahrávka Nauzea orchestra je opravdu dlouhohrající. Právě mix veselých a hravých tanečních rytmů se špinavými rockovými riffy a zvuky z kovadlin i pneumatik z desky dělá lákavé sousto, které se s jedním či dvěma poslechy nepřejí, ale naopak namlsá a navnadí k dalšímu ochutnávání. Eklektická směs taky nevydá všechny svá tajemství najednou, takže se postupně vynořují a činí ze všeho nejen objevnou, ale i zábavnou naučnou stezku. Vrcholné okamžiky, jako je neubautenovská Mefisto nebo industriální šanson Der Mann Ohne Eigenschaften, se na naší scéně nepotkávají každý den.

Jestliže po debutu šlo o objev, jen naznačující své možnosti, druhá nahrávka je přesně taková, jaká má v ideálním případě být – sebevědomě nastavuje tvář, nebojí se říct názor a umí mu dát reprezentativní obal i provedení. Pokud jste tohle jméno dosud přehlíželi, je nejvyšší čas to změnit.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek