Rychle a nahlas, po dálnici i při čtyřhře na kurtu

29.01. 16:00 | Autor: Antonín Kocábek

Rozličnost přístupů i chápání náplně pojmů jsou krásné nejen v hudbě. Ale právě tam způsobují, že je i po letech zábavné si leccos nejen poslechnout, ale také si i v praxi uvědomovat, jak je pestrost cenná. O to víc, když to je v oblastech, kde je již zdánlivě vše vymyšleno a vyzkoušeno.

Fetch!: Parfum Et Koteka (Silver Rocket)
http://fetchcz.bandcamp.com/

Trojjediná síla. Intelektuálové, co jen tak mezi řečí dělají randál. Najít podobně skromnou a nenápadnou partu s takovým potenciálem dá celkem práci. Ale sám objev je bohatou odměnou, i když - jak tvrdí vydavatel - i pouhá cesta je zde cíl. Po self-releasu Jemně z roku 2005 a vinylovém singlu z roku 2008 je tu vinylová deska s vůní francouzského… squattu.

Rozpolcenost hezky vyjadřuje malba na obalu. Své skryté taje album odhaluje pozvolna. Počátek ještě nenasvědčuje, že by se dělo něco neobvyklého. Rytmická členitost a netuctovost, stejně jako jinotajné texty, u kterých nikdy není jasné, jak je autoři mysleli, jsou v téhle ohradě s dobytkem vcelku obvyklé, stejně jako cesta mezi poli, rozdupaná do bahna. Divoké propletence se rozmotávají až neochotně, první vrchol přichází s Chapadly. Poslední možnost vystoupit z vlaku a odejít nepoznamenán, poslední zakvílení thereminu.

Neurotická kytara se nezastaví ani na chvíli, úsporná, ale výživná baskytara jako by ji držela na zemi a bicí jdou všemu neohroženě naproti. I nějaký ten beat se u toho zlomí v pase. Na to, že tu operuje jen tříčlenné komando, je tu celkem husté ovzduší - ale nepočítejte, že útěk by něco vyřešil. Něčemu z toho, co potkáte na cestě, se prostě utéct nedá. Nebo už jste někdy jeli dvoustovkou proti zdi se zlomeným brzdovým pedálem jako Clay Regazzoni?

Fetch! se moc vážně neberou. Rytmy se lámou, mráz běhá po zádech sem a tam i nahoru a dolů a kytara surově smirkuje povrch ušních bubínků. I na hysterii občas dojde. Ačkoliv to na začátku nevypadá, melodie tu nechybějí, ale skoro nikdy nepřicházejí na podnose, ale vyvěrají z podzemí jako láva téhle jen zdánlivě spící sopky. Zvuk Ondřeje Ježka je popadesátéprvé zárukou špinavé čunírny, po které už nikdo nikdy není tak čistý, jako byl před ní. Negativa? Trapně skrytá v nepodstatných detailech. Proč třeba je na obalu utajená ta devátá skladba, he? Jako daň za odhalenou pravdu, jindy poztrácenou v návalech energie, odéru rozlitého piva a potu vsakujícího do oděvů, to je obstojná cena. A bušení na zamčené dveře noclehárny ve čtyři ráno po návratu z večírku k tomu tak nějak patří.

V. T. Marvin: Neposlušní tenisti (PHR Records)
http://bandzone.cz/vtmarvin

Dvacet let je děsná doba. Někdo se za tu dobu stane klasikem, jiný hvězdou a další si prostě jen tak dělá svoje. Jako V. T. Marvin, notoricky známé jméno domácího punku, už nějakou dobu zase s Kuláčem za mikrofonem, po pár hubených letech s novou deskou. Šestou? A není to jedno? Důležitější je, že snad úplně poprvé to zní z nahrávky tak, jak to vždycky znělo naživo: syrově, hutně a občas i celkem punkově naštvaně.

Tenisová stylizace je na obalu dotažená. VTM ale nikdy nebyli klasický model ´77, vždycky měli blízko k rychlým, hard-corovým rytmům, ale zároveň se nikdy nesnažili předstírat alternativní přístupy: melodie a zpěvnost pro ně vždycky byly gruntem a jsou důležité i tentokrát. I energie mají stále dost, mnohdy se zdá, že i víc než mladší zástupci žánru. Výsledkem jsou sice nijak překvapivé, ale svižně šlapající písničky, melodické, zpěvné, nic neřešící, prostě relax.

A v tomto bodě se vynořuje problém: jsou to texty. Ty totiž jsou často až příliš doslovné, zbytečně užvaněné a někdy vyloženě nesmyslně tlačí na pilu - buď pak dojde na jakousi nucenou angažovanost (Sado /maso, Rentiér), nebo k pokusu o humor tak chtěný, až to celé dostává pachuť trapnosti (Gottodlak III., Noční můra, Servus, Medvěd). Punk nikdy nebyl o poezii ani o výpovědi, ale o zkratkách. Krátkých, úderných sloganech. Rýmy "Medvěd bručí/ nikdo mu nepučí" jsou navíc snad akceptovatelné od šestnáctiletých, ale u podobně letité kapely působí až příliš lacině a jen stěží uvěřitelně.

V.T. Marvin 2011 A přitom, jak některé kousky naznačují, někdy postačí málo a vše do sebe zapadne. Není to rebel, Problém nebo Co se sere z TV mají jasný názor, ve spojení s muzikou jsou zcela funkční a v rámci žánru trefují cíl. Brno zas dokazuje, že to jde s hravou ironií, bez ždímané legrace. Jako celek pak za sebou nahrávka snadno nechává jak předchozí ploché a místy nudné album CD5 / Poloprofesionálové, tak i zvukově silně nedotaženou desku Přirození a odkazuje k tomu nejpodařenějšímu z klasického období kapely v polovině devadesátých let. Což v linii dnešních punkových kapel, často žijících jen z podstaty a minulosti, rozhodně není málo.