Romantika začátků i návratů ostřílených borců

24.03. 19:30 | Autor: Antonín Kocábek

Říká se, že optimista vidí z poloviny plnou sklenku, zatímco pesimista z poloviny prázdnou. Podobné to pravděpodobně bude s těmi, kteří začínají s hudební dráhou a vstupují do konkurence se zkušenými legendami. Ti první považují to, že dosud nejedou ve vyjetých kolejích, za výhodu a možnost to zkusit jinak, navíc s čerstvou energií, ti druzí si přítomnost zavedených vůbec nepřipouštějí, protože jim jejich pozice připadne zatím natolik nedostižná, že není vůbec na místě s ní jakkoli bojovat. Záleží tedy jen na založení a úhlu pohledu.

Tornádo Lue: Nu Spirit Club (Pavian/ Indies Scope)
https://www.facebook.com/tornadolue

Bratislavská kapela vylétla v první polovině devadesátých let na kopec popularity tempem neobvyklým. A co víc - díky raritnímu používání češtiny v textech si vybudovala silnou základnu příznivců i u nás. Jenže pak se odmlčela, a když se po pár letech vrátila, byla chudší nejen o část příznivců, ale i původního kytaristu, přesto třetí, comebackové album pár silných míst mělo. V létě 2005 však odehrála poslední koncerty a opět se po ní na pár let slehla země.

Novinku tvoří trojice studiových a dvanáctka koncertních skladeb. Na druhý návrat si všichni museli počkat do roku 2012: i tentokrát sestava pozbyla jednoho člena. Stejně jako původní basista před deseti lety sáhl po kytaře, tentokrát usedl dřívější bubeník za klávesy. Zůstalo ale to základní, čím se kapela vždy pyšnila: sametový, bezbranně působící hlas zpěvačky Jany Tóthové. Dekadentně zněla kapela vždycky, avšak v kombinaci s komorním doprovodem kláves a kytary jakoby oprášené trio teprve nyní skutečně začalo naplňovat dříve vymyšlenou škatulku "vampirpop".

Čtvrté album tak především dává otázku, jak moc vážně to s návratem kapela myslí. Nabízí totiž jen trojici nových skladeb, doplněnou koncertním výběrem největších hitů z předchozích tří desek - i když v novém, minimalizovaném aranžmá. A stejně jako to Tornádo Lue "nepřehání" s novinkami, ani do koncertování častěji než jednou, dvakrát za měsíc se příliš nehrne, takže zatím působí spíš jen jako příjemná připomínka pro pamětníky. Je tak nejen otázkou, zda ji to vydrží alespoň ty necelé tři roky jako minule, ale zda vůbec bude mít chuť a sílu oslovit i nové posluchače.

Tornádo Lue od loňska tvoří jen trio. Trojice nových skladeb, ve kterých se potkává barový šanson s alternativní country i odérem rocku šedesátých let, má nicméně výtečnou atmosféru i přesvědčivost. Záznam pořízený na třech říjnových koncertech pak dokazuje, že emoce, které starší skladby v sobě měly, se nevytratily ani po letech a navzdory novým úpravám. I aktuální aranžmá jsou totiž nápaditá, a mimoděk z nich vyplývá, že bez ohledu na "balení" původní nápady funkčnost neztrácejí.

Nové album tak může být zdařilým mezistupněm mezi minulostí a budoucností kapely. Nejdůležitější při tom bude směr, kam se bude kapela ubírat dál. Novinky jasně potvrzují, že potenciál jí nechybí, přearanžované hity představují zázemí a jistotu, a je tak jen otázkou, zda to všechno trio využije a nezůstane jen ozvěnou sebe sama.

Ira Mimosa: La lumière (Jezerka rec.)
http://bandzone.cz/iramimosa

Boom písničkářek neustává. Ira Mimosa se doprovází na kytaru, zpívá hlavně (i když nejenom) francouzsky a představuje tu nejkomornější, až intimně jemnou podobu. Žádné dryjáčnitví, žádná matriarchální okázalost, ale naopak až minimalistická soustředěnost a ryze ženská něžnost.

Podobně jako hudbu má písničkářka i květinově poetický pseudonym. Projevuje se to i na debutovém minialbu. Šestice skladeb odezní za necelých dvacet minut, digipack připomíná než cokoli jiného spíš milostné psaníčko a podobně důmyslně je poskládaný i booklet s texty. Letně odlehčené folkpopové popěvky autorka doslova napěchovala porcí naděje a optimismu do zásoby, a spolu s křehkým kytarovým doprovodem nabízí sebevědomou, ale zároveň niternou a melancholicky zasněnou nahrávku.

Může to připomenout někdejší pardubické Miou-Miou v akustickém provedení, a pro ty, kteří netrpí předsudky, lze zmínit i pocit, že tahle deska zřejmě měla stejnou sudičku, která kdysi stála u kolébky písniček Lenky Filipové. Ocenění si zaslouží i délka nahrávky - díky použitým výrazovým prostředkům by kupříkladu hodinový rozsah znamenal jisté opakování se a rozmělnění. Takhle jde o poetickou, léčitelsky relaxační dávku - a to, jestli bude aplikována na pocuchané nervy nebo jen jako nutná potrava pro duši romantika, je už jen na příjemci.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek