Recepty na šťastný život a příliš expresivní olíznutí

14.04. 17:30 | Autor: Antonín Kocábek

Temnějších rockových kapel je - navzdory častým prognózám o konci rockové éry i faktu, že nejde dnes o pro mediální ani komerční sféru zajímavý artikl - nejen u nás pořád dost. Zásadně se ale liší přístupem k tvorbě i tím, kam směřují svou aktivitu.

Saade: Guide to Happy Living (Saade rec.)
http://saade.bandcamp.com/

Černý kůň tuzemské hlučné scény se opět probudil. Duo Saade, držící si pověst jedné z nejhlasitějších kapel u nás, po oficiálně vydané debutové kazetě, následném albu z roku 2010, společném singlu s japonskými Boris a loňském splitu se spřízněnými Night přichází s druhou "dlouhohrající" kolekcí. A také novým bubeníkem Zdeňkem "Regálem" Jurčíkem, (jinak Priessnitz, Night), který vystřídal předchozího Simona a doplnil zpívajícího kytaristu Tomáše Zakopala alias Cvaldu. Album, jak už je dnes na nezávislé scéně běžné, vyšlo na vinylu a digitálně, a pro dvojici, v minulosti citovanou hlavně pro společné koncertování se slavnými kapelami světové alternativní rockové scény jako jsou třeba Russian Circles, znamená určitý restart.

S obalem Saade pomáhal i Jaromír 99. Jakkoli název alba vyhlíží ironicky, už po pár taktech je víc než patrné, že je překvapivě pravdivý. Nová nahrávka je od základu optimističtější a melodičtější, i když jak ukazují skladby jako Sugar Sandwich nebo závěrečná Torched, agresivita, hlukové stěny a zběsilost Saade rozhodně neopustila. Je ale jasné, že u novinky se bude lámat chleba, a stejně jako s ní řadu příznivců kapela získá, obzvláště ti dogmatičtí a alergičtí na změny, naopak odpadnou.

Nadšeni naopak nejspíš budou ti, kteří vyrůstali na Dinosaur jr., a Grohlovi Foo Fighters pro ně nejsou "ti hnusní komerčáci". Novinka zní mnohem svobodněji a nesvázaněji než předchozí album, neláme si hlavu s vymezováním se vůči ostatním, a sází spíš na atmosféru. Nebojí se odkazů z minulosti a zároveň sází na pestrost a různorodost. Zatímco dříve vše stálo a padalo jen s gradacemi a vrstvením od poklidných pasáží ke zvukové tsunami, aktuální směřování se nebojí ani kratších a rychlejších ataků a vstřícnosti. I za cenu obětování části dřívější osobitosti.

Výjimkou tak nejsou až poprockově melodické pasáže, neskrývající hitový potenciál, jakým disponuje třeba Dark Heart. Nová deska tím působí vyzráleji a vyrovnaněji. Je odlehčenější, a mnohem víc než dřívější urputnost z ní vyzařuje zdravé nadšení a radost, která bude na vyznavače blbé nálady a zastánce teorií, že dobře už bylo, nejspíš působit jak rudý hadr na naštvaného býka. Podobný přístup ale zároveň představuje přesně to, čeho se tuzemské nemainstreamové scéně zoufale nedostává.

Nil: The Velvet Touch of Tongue (4K)
http://bandzone.cz/nil

Kapela Nil z České Třebové je i po deseti letech existence typickou lokální kapelou. Takovou, která má sice daleko do alternativní scény a hraje v podstatě mainstreamový rock, ale pro kterou je přesto zároveň událostí si zahrát třikrát za rok v Praze v Rock Café, a i do dalších míst klubové mapy mimo svůj region se nejčastěji dostane jako spoluhráč někoho slavnějšího (v případě Nil to byli hlavně němečtí Die Happy - což mimochodem také o něčem vypovídá). To vše ale samozřejmě není nic deklasujícího - takových kapel jsou nejen u nás spousty.

Devizou Nil je rozhodně zpěvačka Hanka. Třetí album pokračuje v linii předchozích: sazí na agresivní vokální projev zpěvačky a slušné instrumentální zázemí. Což je rozumné, protože nápadů se v hudbě na pomezí klasického rocku a metalu, kterou Nil hraje, už všeobecně moc najít nedá. Kapela dost tlačí na pilu, nesází na atmosféru, ale spíš na tlak, s jakým své písně do posluchačů pumpuje. Což je trochu paradox, protože mnohem přesvědčivější je v baladických písních, jako je A Course On You, kde se dobře může projevit to, co je na ní nejlepšího - a to je souhra, citlivost a charisma zpěvačky. Jakmile však dojde ke zrychlení, vše se propadá do šedi tuctovosti. Krásně je to slyšet v Loyalty - po slibném úvodu v duchu moderního rocku, který slibuje svěží energický nářez, se do toho všichni opřou - a výsledkem je typický "těžký zadek", tedy ani energie, ani výrazná melodie, ani agresivní smršť, ale jen nevzrušivý kompromis mezi tím vším.

Když si ale kapela začne pohrávat s náladami - tak jako v úvodu rozechvělé For You - je najednou přesvědčivá, působí čerstvě a sympaticky. Jenže co s tím, když se vzápětí přidá zábavově cajdáková rytmika, a vše je zas ve staré koleji. Naplno své exhibiční sklony kapela udrží na uzdě až v oficiálně závěrečné, ve skutečnosti však předposlední Numb For A While (ano - tisíckrát použitý "vtip" s utajenou skladbou tu taky nechybí) - a najednou vše funguje.

Podobně rozpačitý a bez výraznějšího nápadu jako hudba sama, je i obal novinky Nil. Nahrávce nepomáhá ani studio. Jednak je zvuk poměrně dost do čista uhlazený, zbavený syrovosti a živelnosti (pak je pochopitelně v hlasitějších pasážích vše potřeba dohánět kompresory a dalšími mašinkami), a jednak až na ve dvou skladbách hostující piano nahrávka působí, jako by kapela úplně stejně, jako skladby hraje na koncertech, je zahrála i ve studiu. Aneb po studiové produkci, aranžmá a zvukových hrátkách ani stopy.

Třetí album Nil tak nejspíš ocení romantici, které uchvátí žena za mikrofonem, a nebo pravověrní rockeři, děsící se všeho, co se v hudbě odehrálo po Nirvaně. Pozornost si jistě zaslouží pestrost i otevřenost různým vlivům, ale konstatování po poslechnutém albu, že ve všeobecném tuzemském průměru rockové scény na tom Nil vlastně nejsou vůbec zle, asi není tím, co by jeho členové chtěli slyšet. Takže pokud budu někomu ze zahraničí chtít pustit něco zajímavého z tuzemské rockové scény, otevřeně se přiznám, že sáhnu po desce někoho jiného.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek