RECENZE: 7 proti Thébám. Metalový nářez završil trilogii oper

19.04. 14:45 | Autor: Martin Valeš

Hlavním lákadlem je Kamil Střihavka. Na něm to však nestojí.

Hrou 7 proti Thébám se uzavírá antická trilogie rockových oper autorské dvojice Milan Steigerwald-Pavla Forest. Je méně operní, méně muzikálová... a více rocková. Soubor zvaný RockOpera Praha staví na hesle "zveme rockery do divadla". A rozhodně se jim to podařilo, ve vyprodaném sále byla trička rockových či metalových kapel dvou tří generací rozhodně nejčastějším outfitem.

První ze své trilogie (ovšem dějově poslední), Antigonu, uvedli autoři před pěti lety, ze tří rockových oper byla nejoperovatější - zpočátku v ní ostatně hostovala hvězdná Eva Urbanová. Oidipus Tyranus má zase blíže k muzikálům, proti nimž se Steigerwald a Forest snaží vymezovat - stojí hodně na rockových baladách, klavírních podkladech a smyčcovém kvartetu. 7 proti Thébám se honosí označením první česká metalová opera a je podle toho tvrdší a méně operní.

Fotogalerie:

Metalová opera 7 proti Thébám

Totiž tvrdší... když se do toho kapela opře, jsou všechny tři rock opery srovnatelné a Oidipus ani Antigona nejsou o moc míň metal. Spíš jde o celkové vyznění, v nejnovějším počinu se do toho kapela opírá podstatně častěji a ze všech částí trilogie nejvíc připomíná rockový/metalový koncert. I nástrojový doprovod je tu přímočařejší, pro exotické nástroje Miloše Kočího jako didgeridoo je tu méně místa a většinu doby jen přicmrndává na bubínek do šlapavého metalu, který obstarává pěkně sehraná kapela. Nechybí v ní autor Milan Steigerwald na klávesy a brilantní baskytarista Richard Sheuffler, který se svou škálou technik a vychytávek tradičně hraje za dva. Zpestřením ve vojenských pasážích je dramaticky naléhavá trubka. Na koncertní atmosféře přidává skutečnost, že kapela (v kostýmech a namalovaná) není schovaná jako u muzikálů, ale stojí přímo vzadu na jevišti.

Hudebně je metalová opera pestrá, se spoustou rolí.

V podobném duchu jako u předchozích her zůstávají i další aspekty představení. Vynalézavě a zase pár novými nápady využívá show netradiční prostory holešovického divadla a zdaleka se nehraje jen na jevišti na dně amfiteátru. Účinkující se zjevují na stěnách, v uličkách hlediště, vysoko pod stropem, vcházejí do Hádova podsvětí pod sklápěcím jevištěm... To ostatně na začátku druhého dějství zůstane zvednuté, symbolizujíc jinou krajinu.

Nikam daleko neodešlo ani temné pojetí choreografie, kostýmů a masek, jen zmizely samopaly a líčení je o dost jemnější. Postmoderním elementem se tentokrát stal párek "opožděných diváků", jak stojí v titulcích. Jejich klauniády mezi ostatními účinkujícími (při souboji dostat koštětem do varlat atp.) mě občas rušily, bohatě by stačilo je namísto do saka obléknout do kostýmů jako všechny ostatní, většina grimas by vyzněla i tak. Nicméně autoři, nebo přinejmenším Milan Steigerwald, se vyžívají ve fórech na hranici trapnosti (a tím myslím spíš druh humoru než jeho hodnocení), kterými na čas přeruší temnou atmosféru rockové opery. Je to ale i originální způsob komunikace s publikem, když jen tak bez mikrofonu Steigerwald křičí, že je pauza a můžeme se jít vyčůrat, nebo že "metal je dechovka, dechovka je metal, Mozart je taky metal. A to se nám líbí, protože jsme Češi!".

Choreografie a zvláštní efekty se mi nicméně zdály o něco chudší než u minulých dvou oper, možná za to mohl spěch při nacvičování. Znát byla hlavně absence dvojice artistek a zvlášť jejich ohňových čísel. Přibyli naopak skokani na skákacích botách (oprskavkovaných), ale moc do představení nezapadli. S dlouhým soubojem bratrů v Antigoně, zahrnujícím létání na laně po celém sále se zapáleným mečem, se vůbec nedají srovnávat. Podstatně lepší byla vzdušná akrobatka Klára Hajdinová, šplhající a dramaticky padající na šále.

Viktor Dyk jako psychopatický Kreon.

S ohledem na předchozí představení jsem také očekával trochu delší a silnější bojové scény, však celé druhé dějství je o dobývání Théb. Navnadí i dlouhá příprava (kování zbraní, trénování šermu), víc než souboje pak ale jsou akcentovány psychologické momenty, strach, ohrožení, panika. V těch se vyžíval Viktor Dyk jako Kreon, jenž při bitvě zcvokne a na válečném poli plném mrtvol pak dokáže uchvátit thébskou korunu. Náležitě si sebekorunovaci užívá, ne nepodoben třeba Jokerovi z Batmana nebo jiným tragikomickým psychopatům. Jako jeden z mála ve hře výrazněji hraje, ale i proto, že má roli, ve které se hrát dá. U ostatních hvězd spíš platí, že se na ně hezky dívá a hezky se poslouchají, ale bez Kamila Střihavky nebo Jana Toužimského by se představení v klidu obešlo. Dyk by chyběl velice citelně, stejně jako Petr Opava (Hádés) s mocným podáním hrdelního zpěvu. Nutno zde dodat, že sólisté nemají nějak hodně prostoru - rolí je řada a časté jsou sbory. Přidává to na pestrosti, na druhou stranu ubírá na srozumitelnosti příběhu. Je záhodno si jej před představením dvakrát přečíst.

Celkově vzato se opět jedná o zajímavou a nápaditě provedenou show, která se bude dobře poslouchat i ze záznamu. Pár detailů se jistě dá zlepšit a věřím, že se tak při reprízách stane (například na konci otevřeně přiznali, že jednu skladbu nestihli dodělat, tak ji zařadili jen jako přídavek bez choreografie). Pokud se vám líbilo některé předchozí představení souboru RockOpera nebo pokud hledáte osobitější alternativu ke komerčním muzikálům, i 7 proti Thébám stojí za návštěvu. Nicméně je-li to pro vás novinkou, o něco zajímavější je Antigona, byť v ní zrovna nevystupuje tolik hvězd. Na nich to nestojí.