Radostné vzpomínání a nestárnoucí klasika

03.02. 19:00 | Autor: Antonín Kocábek

Písničkářské vzpomínky se v poslední době objevují stále častěji. Jednak samozřejmě je na co vzpomínat, jednak se v uklizených archivech občas ještě nějaká ta perlička objeví a pak také - mezi pamětníky jsou ti, kteří si těch znovu oprášených písniček váží a nevnímají je jako něco módně pomíjivého - což je bohužel přístup, který se u mladé posluchačské generace postupně vytrácí a mizí.

Jiří Dědeček: Zabili trafikantku (Supraphon)
http://www.dedecek.cz/

Jiřího Dědečka mají jedni už navěky spojeného s Janem Burianem, jiní s obdobím Sametové revoluce, kdy zpíval o "rudochovi, co jde od válu" a dožadoval se návratu nepřítele, což jak se ukázalo později, bylo obojí poněkud předčasné. Pokud ale by měl být tento písničkář teoreticky představen někomu, kdo k němu dosud nenašel cestu, není asi lepší způsob, než mu pustit záznam koncertu z jara 1989, který o něco později vyšel na albu Zabili trafikantku.

Dědečkovy písničky až překvapivě nestárnou. Reedici alba vydavatelství připravilo jako dárek k autorovým šedesátinám - obsah původní LP desky je doplněn třemi ještě o pět let staršími skladbami. Devatenáct skladeb, propojených básničkami nebo sarkastickými úvody pozoruhodně funguje i s odstupem času. Není to jen nadčasovostí, Dědečkovy texty jsou natolik mnohovrstevnaté, že mohou oslovovat napříč generacemi, stejně jako s lety získávají další významy - aniž by se ztrácely ty původní. Jak se správně píše v průvodním slově, pamětníci je tak asi vnímají jinak než ti dobou nepoznamenaní, ale každý si může najít svoje.

Dědeček v textech prozrazuje skvělou schopnost glosovat realitu - takže jde pochopitelně i o svého druhu dokument doby vzniku - ale daří se mu i postihnout a vypíchnout takové aspekty námětů, které se s dobou nemění. Navíc má specifický druh humoru a typicky českou kombinaci zdravé skepse, cynismu a schopnosti sebeshazování, že dokázal už tehdy nastolit atmosféru uvolnění natolik silně, že i zpětně se pocit svobody z nahrávky nevytrácí.

Poetika i angažovaná témata se tu prolínají stejně, jako se Dědečkův úsporný, kramářsky-kabaretní kytarový doprovod potkává s několika skladbami, kde hostující housle a akordeon vytvářejí bohatší hudební linii, jinde jen podbarvovaného zásadního textu. Ve výsledku reedice zdaleka není jen historickým artefaktem pro pamětníky, ale i svého druhu učebnicí současným písničkářům a otevřením nového pohledu nynějším posluchačům: Tím, co se z ní mohou naučit, sice klidně mohou pohrdnout, ale dříve či později se bez toho stejně neobejdou.

Jaroslav Hutka: Vandrovali hudci (Galén)
http://www.hutka.cz/

Nový obal Hutkovy klasiky se liší od původního jen v detailech. Druhé Hutkovo oficiální album vyšlo v roce 1976 - stejně jako jeho debut Stůj, břízo zelená obsahuje moravské lidové balady. Ukazuje vždy názorově vyhraněného písničkáře v jedné z jeho nejsilnějších poloh - jako člověka, který dokázal rehabilitovat lidovou píseň, a zbavil ji všech nepříjemných pachutí i deformací způsobených školní výukou a dechovkovými úpravami. Nejnovější reedice po šestatřiceti letech navíc vytahuje na světlo dalších šest písní, které se na původní vydání nedostaly.

Nemá smysl opakovat to, co pamětníci dávno vědí a ostatní si mohou přečíst v bohatém, výtečně informativně zpracovaném bookletu o okolnostech vzniku nahrávky. Mnohem zajímavější je samotný obsah. Je až neskutečné, jak navzdory staletím od doby jejich vzniku v této verzi písně nestárnou, jak stále vzbuzují respekt, a jak si udržují duchovní rozměr. A také jak málo stačí k tomu, aby se vyloupla jejich čistá krása a síla.

Fedor Frešo a Jaroslav Hutka při nahrávání. Přirozenost a nenucenost, s jakou zpívá publikum sborem s písničkářem, a také ucelený tvar, který Hutkovi pomohli vytvořit kytarista Radim Hladík a slovenský basista Fedor Frešo (mj. člen formace Collegium Musicum), který zde ovšem hraje na basovou mandolínu, mají na svědomí to, že nahrávka moravského koncertu i po letech dýchá takovou atmosférou, o kterou se jiní marně pokoušeli. Písně jako Starala se máti má nebo Hádala se duše s tělem vládnou takovou silou, že ji i v budoucnu jen těžko někdo překoná. Poslouchat ty písničky nepřipomíná návštěvu smutného, prázdného skanzenu, ale životem kypící lidovou veselici, s vínem, dobrým jídlem a rozesmátými děvčaty.

Ryzí folklór, zbavený balastu má díky tématům i skutečné a nestrojené upřímnosti schopnost oslovit dnes i zítra. A láska vydavatele k titulu, která se projevila v luxusním, graficky dotaženém obalu, je bonusem k obsahu. Tohle není vydání jen pro sběratele nebo Hutkovy fanoušky, kterých stále není málo, ale nahrávka, která rozhodně osloví každého citlivého jedince, schopného vnímat krásu hudby i života samotného.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek