Půvab zvukových labyrintů a drsné zvířecí pudy

28.06. 18:45 | Autor: Antonín Kocábek

Experimenty těch, kteří předem rezignují nejen na komerční odezvu, ale i na představy tradiční hudební konstrukce, se vždy odehrávaly na okraji zájmu většiny. A s postupující dobou jakoby se i onen okraj vzdaloval. Ani to ale tvůrce neodrazuje, aby všem dali najevo, "zač je toho v Pardubicích perník."

Gurun Gurun: Kon B (Home Normal)
https://homenormal.bandcamp.com/album/kon-b

Je to už dávno, co Československá televize premiérovala sci-fi seriál pro děti Spadla z oblakov. A je to už pět let, kdy vyšel debut pardubicko-pražského kvarteta, pojmenovaného podle místa, odkud přiletěla hlavní seriálová hrdinka Majka. Letošní druhé album vznikalo opět na trase Česko - Japonsko, přičemž ho kapela po vydání koncertně představila právě tam. Navzdory charakteru hudby jde tak vlastně trošku o zdvižený prostředníček vší marné ambicióznosti i snahám o světovost ze strany některých kolegů.

Hravost hudby se promítá i do obalu dvojky Gurun Gurun. Často se setkávám s tím, že je podobná abstraktní hudba v ústraní vnímána s despektem, jako cosi čím se tvůrci vysmívají tradičním skladatelům i instrumentalistům, a jako svého druhu forma podvodu. Stačí ale několik desítek vteřin nového alba, aby bylo jasné, jak směšné a omezené podobné vnímání je. Jestliže debut bylo ještě možné chápat jako formu zvukové hravosti, někde sklouzávající k samoúčelnosti, letošní nahrávka znamená výrazný krok vpřed. Hudební impresionismus se tu střídá se zcela konkrétními melodiemi, křehkými popěvky a vedle čistě elektronických zvuků i s pasážemi hranými na klasické akustické nástroje.

Skladby opět svádějí k přirovnávání k výtvarným kolážím, ale míra a velikost porce uvolněné fantazie je srovnatelná i s pohádkovými příběhy bez hranic, jakými je třeba Karlík a továrna na čokoládu Roalda Dahla . Moment překvapení, naprostá neodhadnutelnost, neustálé prolínání konkrétních tónů i rozskřípaných samplů nebo šumů, a osvěžující i pestrá zvuková směs se slévají v silný poslechový zážitek, ve kterém nechybí ani přitažlivé melodie a teskně melancholické plochy.

Celek rozšiřuje záběr ve schopnosti oslovit příjemce. Své si tu najdou milovníci experimentálních noiseových ruchů, příznivci minimalistické relaxace (a to jak v akustickém, tak i elektronickém provedení), hledači podivných soundtracků k filmům o poltergeistech, ale i ti, kteří se rádi nechávají okouzlovat skandinávskou náladotvorností a zasněností. Seskupení se navíc podařilo víc než vyrovnat absenci vizuálního zážitku, kterého se posluchači dostává na hravých a názory provokujících koncertech.

Gurun Gurun na svém letošním albu navzdory improvizační podstatě posluchače neplaší a nesnaží se ho zahnat do kouta. Vycházejí mu vstříc, aniž by opouštěli svou introvertní rovinu. Nabízejí podanou ruku všem, kteří tápou, a něžně je provázejí svým pozoruhodným světem. Nepopsatelným i nevměstnatelným do pevně daných schémat, vzdalujícím se industriální syrovosti, ale přesto neustávajícím v hledání a objevování všeho druhu. Jestli někdo po prvním albu váhal, jak moc to s ním čtveřice myslí vážně, tentokrát dostal poměrně přímočarou odpověď.

Vac da Hawk: City Fox On Acid (Stoned To Death)
https://stoned-to-death.bandcamp.com/album/city-fox-on-acid

Pod lehce pompézním nickem se skrývá ve své sólové aktivitě Václav Havelka (Selfbrush, Please The Trees, Tvrdý / Havelka, Were Mute, Sun & Dead). Čtyřpísňová aktuální nahrávka, vydaná na pardubické značce, která se specializuje na formát nosiče v podobě magnetofonové kazety, okázalost a artificiálnost jiných projektů vyměňuje za zvukovou agresivitu i očistnou syrovost.

Příznačné je to v závěrečné titulní skladbě, kde elektronické plochy podepírají ostré a až brutálně útočné beaty. Ale i tam, kde smrtící rytmus chybí, nemá vše daleko k industriální hlukové terapii. Tohle sluníčko se prostě ukrývá za těžkým bouřkovým mrakem.

Vac Da Hawk nahrál zhudebněnou noční můru. Znáte větu: "Otec byl té noci poněkud neklidný," z jistého nejmenovaného seriálu? Přesně takovou atmosféru nastoluje i nahrávka, která má navzdory ani ne půlhodinové délce výživnost dvojalba. Ne, u tohohle si vážně sotva někdo odpočine. Zlověstnost je tu přímo hmatatelná a katarze se ne a ne dostavit. Představuji si, že podobnou hudbu mohly hrát podzemní spolky ve Verneově Ocelovém městě.

Až zase budete upadat do deprese po zprávách o teroristech, hroutícím se světořádu a oligarchické nadvládě s neomezenou mocí, pustťe si tuhle nahrávku. Hypotetický soundtrack k finální scéně Kafkovy povídky V kárném táboře. Ručím za to, že po tom zážitku bude prakticky už cokoli jiného všem připadat jako milé, růžové a optimisticky prosluněné.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek