Prostě do toho kopni a hraj

V jednasedmdesáti letech ve svém domě v Michiganu po těžké nemoci zemřel český hudebník Ivan Král. Přinášíme vám rozhovor, který vyšel v prosincovém čísle časopisu Interview u příležitosti vydání Královy nové knihy.

***

Jako by měl nejen ve jméně, ale i v osudu vepsáno, že jednou bude přepisovat dějiny - ty rockové. Smíchovský rodák Ivan Král po emigraci v New Yorku hudebně koketoval s Blondie, hrál v kapele Patti Smith a s Iggym Popem natočil dvě alba. A když se před třiceti lety vrátil domů, podepsal se coby producent pod nejlepší tuzemská alba té doby. Jeho životní pouť nyní mapuje kniha Neuvěřitelný Ivan Král.

Česko a Slovensko si nedávno připomínaly třicet let od sametové revoluce. Jak na ty události vzpomínáte vy? Jak na vás působily v Americe, která se vám na dlouhých třiadvacet let stala novým domovem?
Ze začátku jsem měl dost strach. Byl jsem nedůvěřivý a bál jsem se, že když přijedu do Československa, seberou mi pas a zavřou mě. Poprvé jsem se vrátil až rok a půl, možná dva roky po převratu. Ale tušil jsem, že se něco podobného stane, už předtím totiž padl komunistický režim v Polsku. Sametová revoluce byla velkým přelomem, i když mi hodně kamarádů potom říkalo, že komunismus prostě jen vystřídá nějaký kapitalismus. Takový ten český sarkastický humor. Každopádně bylo skvělé, že komunisté konečně vypadli.

Na začátku devadesátých let jste měl za sebou už výraznou muzikantskou kariéru a do Prahy přijel jako producent. Uvažoval jste, že byste se vrátil natrvalo?
Moji rodiče snili, že se jednoho dne vrátí domů, což se jim bohužel nepodařilo. Já jsem to cítil podobně, ale měl jsem obavy. Nechal jsem to otevřené a říkal si, že pokud bych lehce získal občanství a mohl bydlet v domě, který mi rodiče postavili, proč se nevrátit? Jenže to se nestalo. Postupně mi došlo, že bych měl spíš zůstat Americe.

Překvapila vás úroveň tuzemských kapel, když jste po revoluci přiletěl? Tušil jste vůbec, jak československá hudební scéna vypadá?
S nikým jsem v kontaktu nebyl. Já jsem ani nevěděl, že existuje nějaká kapela Lucie. Stejně tak jsem neznal Mira Žbirku. Myslím, že jsem si z dětství pamatoval jen, kdo je Karel Gott. Do Prahy jsem poprvé jel přes Slovensko, kde jsem produkoval jednu kapelu. Byli to profesionální hudebníci, kteří se pohybovali daleko za hranicí popu a rocku. Hráli až moc komplikovaně. Když jsem ale začal produkovat kluky a holky v Česku, měl jsem pocit, že byli dost zatrpklí. Chyběla jim volnost. Pořád jsem jim říkal, že je to přece jenom bigbít, který musí vypovídat o tom, jak se člověk v daný okamžik cítí. Vysvětloval jsem jim, že za hodinu bychom všechno hráli jinak, že potřebujeme přirozený přístup. Myslím, že s klukama z Lucie se mi to podařilo. Ledecký k hudbě taky přistupoval s lehkostí, navíc uměl anglicky. Měl dobrý přístup. Ostatní kapely o muzice možná víc mluvily, než aby hrály. "Prostě do toho kopni a hraj," opakoval jsem jim. Buď to tam je, nebo není. Vždyť to jsou tak jednoduché věci.

I o těchto kapitolách vašeho života vyprávíte v nové biografii. Vybavily se vám při práci na knize nějaké pozapomenuté vzpomínky?
Vybavil se mi ten šílený běh, který jsem nasadil, když jsem přijel do Ameriky. Neseděl jsem na zadku. Vystudoval jsem vysokou školu a chtěl jen hrát, hrát a hrát, takže jsem pořád hledal nějaké kapely. Byl to maraton. Nezastavoval jsem se, stále jsem běžel za svým cílem. Což se ostatně dodnes moc nezměnilo.

Na jaké období bylo nejpříjemnější vzpomínat?
Na všechny ty romantické začátky. Když jsem v Americe poprvé natáčel desku nebo když jsme se rozjeli napříč Spojenými státy - a rázem jsme hráli sto osmdesát koncertů ročně. Na první dva roky s Patti Smith mám opravdu pěkné vzpomínky. A pokud půjdeme hlouběji do minulosti, silný byl vůbec sám příjezd do Ameriky. Bylo mi osmnáct let, kluk z východního bloku najednou přistál v New Yorku. To byla romantika jak sviňa. Přijeli jsme s bráchou, rodiče tam už byli, vzali si na první měsíce dovolenou a čtyři týdny jsme jezdili po Státech. V Americe jsem vůbec ničemu nerozuměl, ale když se ohlédnu zpět, říkám si: Panebože, kolik jsem toho viděl!

Psal se rok 1966 a vy jste tehdy přijeli rodiče jen navštívit. Kam všude jste při svém road tripu zavítali?
Cestu naplánoval otec, vyjeli jsme z New Yorku a zamířili do Detroitu, Chicaga, zastavili se v Yellowstonském parku, následovalo Sacramento, Los Angeles, San Francisco, potom Phoenix, Texas, Nové Mexiko, jeli jsme na Floridu, do Miami a zase zpátky do Filadelfie. Bylo to neuvěřitelné. Ale jedna věc mi celou dobu vadila. Byl jsem velký fanoušek Beatles a představte si, oni tenkrát jeli americké turné a vždycky hráli dva nebo tři dny před námi. Pořád jsem tátovi říkal: "Hele, dupni na to, zítra budou v Los Angeles!" A on se na mě díval jako na blázna.

Splnil se vám ten sen později?
Bohužel, Beatles jsem hrát neviděl, ale později jsem pro ně pracoval.

Návštěva rodičů v Americe se nakonec protáhla a po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 bylo zřejmé, že se domů jen tak nevrátíte. Udržoval jste kontakty s přáteli z Československa, nebo jste se prostě odstřihl?
Byl jsem v kontaktu jen s klukama ze Sazí - s Tomášem Roztočilem a Mirkem Kalivodou. Oba ale brzy zdrhli taky. Jinak s nikým. Bál jsem se domů psát, abych někomu neublížil. K tomu mám jednu hezkou příhodu - když jsem hrál naposledy v pražském klubu Roxy (v květnu 2011, pozn. red.), pozval jsem Petra Jandu, abychom si společně zazpívali. Přinesl jsem tam s sebou dopis, který jsem mu napsal v Americe, ale nikdy ho neposlal. Olympic byli náš největší vzor a já jsem Jandovi v dopise děkoval, že jsme mohli hrát v klubu Olympik ve Spálené ulici. Bylo nám šestnáct a já si říkal, jaký jsem šílený frajer.

Co vám v Americe z Československa chybělo? Jestli tedy vůbec něco.
Bylo tam toho tolik k poznávání! V osmnácti letech jsem už měl jistý přehled, znal jsem Prahu, její historii i českou kulturu. Zato Amerika a celý západní svět mě fascinovaly, takže jsem se ve Státech hlavně učil jazyk a snažil se zjistit, jak celá ta země funguje. Jak je možné, že ty obrovské skleněné baráky vůbec stojí? Co je to Deklarace nezávislosti a co se vlastně dělo ve Filadelfii při revoluci?

Narazil jste na nějakou kulturní bariéru? Bylo něco, co vám opravdu nešlo na rozum?
To asi jen ze začátku. Poznal jsem docela dost emigrantů, kteří se snažili nad Amerikou takzvaně vyzrát. Měli pocit, že to těm Američanům ukážou. Byli to různí bubeníci a zpěváci, těžko říct, co se s nimi stalo později. I já jsem ale samozřejmě v Americe prožil velkou deziluzi. Říkal jsem si, že mám pěkné romantické a slovanské písničky, které se Američanům přece musejí líbit. A pohořel jsem. Až během let jsem zjistil, že je to všechno úplně jinak. Romantika je v americké hudbě samozřejmě taky zastoupena, jenže spíš v country nebo klasické hudbě. To mi ze začátku vadilo, chtěl jsem prorazit.

V Československu rodiče vaši hudební kariéru podporovali. Jak to bylo v Americe?
Spíš mě nechali být: "Ať si Ivánek dělá, co chce." A navíc - po roce 1970, když jsem vystudoval vysokou školu, rodiče měli hodně starostí sami se sebou. Po otci šla KGB, máma se rozhodla po invazi vrátit do Prahy a pak psala tátovi, že tam na ni lidé hulákají na ulici a házejí kameny do oken. Musela utéct zpět do New Yorku, tentokrát přes Rakousko. Takže víc starostí jsem měl já o rodiče než oni o mě. Co se hudby týče, když jsem bydlel na koleji, otec se bál, že propadnu hippies. Děsil se, že začnu kouřit marihuanu a pojedu do Woodstocku. Já mu ale vždycky říkal, že o tom nemám ani šajn - opravdu mi to celé bylo vzdálené.

Jak je možné, že vás festival ve Woodstocku nelákal? Miloval jste hudbu a tam se sjeli nejlepší interpreti i kapely té doby.
K nám na kolej přijížděli lidé jako Jerry Rubin nebo Abbie Hoffman, který založil yuppies a napsal knihu s názvem Steal This Book, tedy Ukradni tuhle knížku (oba byli levicoví politici a společenští aktivisté, pozn. red.). Celé mi to přišlo jako recese. Každý kouřil trávu, všechno byla sranda a mně nic z toho nedávalo smysl. Chápal jsem například protest proti válce ve Vietnamu, kam jsem málem narukoval, ale myšlenky hippies, volná láska a Woodstock mě vůbec nelákaly.

Chtěli vás odvést do Vietnamu?
Když jsem byl druhý rok na vysoké škole, přišli za mnou dva vojáci a řekli mi, že bych se jim ve Vietnamu hodil jako překladatel z ruštiny. Jak se to říká česky? Celou noc by se ve mně krve nedořezal. Druhý den za mnou díkybohu přišli s tím, že jsem ve Státech teprve chvíli a nemůžou mi věřit.

Vaši rodiče museli po sovětské okupaci v roce 1968 začít v Americe úplně od nuly. Bylo jim kolem padesáti, takže to nebylo úplně lehké. Jak se jim dařilo?
Když táta vystoupil proti invazi na půdě OSN, jeho projev se objevil taky v New York Times, kde mu dokonce nabídli zaměstnání. To by pro něho jako pro novináře byl vrchol kariéry, nicméně z toho sešlo a musel si hledat zaměstnání, kterým často ani nerozuměl. Například kontroloval stavby na Manhattanu. Potom s mámou pracovali pro českého chlapíka, který provozoval firmu s potřebami pro slepce. Asi dva roky nato táta dostal nabídku od německého byznysového časopisu, kde pracoval až do důchodu. Maminka práce nechala a pak jsme se o tátu společně starali. Opravdu to bylo tvrdé.

Co v Americe dělal váš bratr?
Když byl otec ještě zaměstnán v ČTK, dostal povolení, že jeden z členů rodiny může pracovat na poště ve velkém baráku OSN v New Yorku. Pár měsíců jsem tam dělal, a když jsem odešel na vysokou školu, brácha to vzal po mně. Vypracoval se, udělal si magisterský titul a pak ho posílali do Afghánistánu, Barmy a podobných zemích. Pracoval pro OSN.

A taky vás občas fotografoval, například na koncertě kapely Luger, kterou jste založil a s níž jste předskakoval začínajícím Kiss.
Pavel mě fotil ještě v Praze, když jsme se Sazemi hráli v divadle Sluníčko a ten večer uváděli Šimek s Grossmannem. Všichni jsme milovali Beatles, jejich film Perný den jsem v té době viděl už nejmíň desetkrát, a tak jsem bráchovi řekl, ať přinese foťák a vyfotí mě jako Lennona. O pár let později, v roce 1972, jsme v Americe hráli v hotelu Diplomat a já bráchovi zase říkal, ať přinese foťák, že budeme předskakovat Kiss. Po koncertě jsem se ho ptal, jak se mu to líbilo, a Pavel povídá: "Vy jste byli dobrý, ale ty Kiss? To bylo hrozný." Přitom Kiss tam tehdy podepsali svoji první smlouvu, kdežto nás si nikdo ani nevšiml. Brácha nás občas fotil, a pro Luger dokonce udělal hezký plakát z fotografie, kterou pořídil v newyorském klubu Maxʼs Kansas City.

Proč jste svou první americkou kapelu pojmenoval po samonabíjecí pistoli z první světové války?
Líbilo se mi, jak to zní. To slovo má pěkný zvuk.

Kapele jste se věnoval ve volném čase, vedle toho jste pracoval pro Beatles, respektive pro newyorskou pobočku Apple Records, kde jste vydržel téměř tři roky. Pochopil jsem, že jste se tam ale dostal velkou náhodou.
Já si občas říkám, že to snad ani není od Boha. Člověka ta síla žene za hudbou, má v sobě trucovitost, pracuje na benzinově pumpě, odpoví na inzerát nabízející kancelářskou práci a na druhém konci drátu to zvedne pobočka Apple Records.

Luger byste ale založil, i kdybyste v téhle firmě nepracoval. Zaměstnání v beatlesovském vydavatelství jste k hudební kariéře vlastně nepotřeboval. Byl to spíš příjemný bonus...
To je pravda. Pracoval jsem od devíti do pěti, pět dní v týdnu, a po večerech psal písničky a snažil se je někomu podstrčit, aby je nahrál. Jinak ale máte pravdu, kapelu, která bude znamenat jen další průšvih, tu bych založil tak jako tak.

V případě Patti Smith jste ovšem už nic náhodě neponechal a kontaktoval jste přímo její manažerku. Klaplo to a vaše jméno se pak objevovalo na přebalech desek, třeba i ikonického alba Horses.
To už jsem bydlel s přítelkyní Lynette a chodili jsme do hudebního klubu CBGB. Blondie teprve začínali a hráli jen ve třech nebo ve čtyřech lidech. Já už nevěděl, co dělat, bylo mi ale jasné, že musím někde hrát, tak jsem šel přímo za Debbie (Deborah Harry, zpěvačka Blondie, pozn. red.). Jenže pak jsem uslyšel Patti. Debbie byla senzační a já si tehdy říkal, že za pár let bude skvělá, jen potřebuje dobré písničky. A podívejte, co se s ní stalo. Je to fenomén. Patti mi nicméně naprosto uhranula. Měla v sobě cosi evropského, nebo možná spíš francouzského, což mi bylo blízké. Ještě v Praze jsem propadl francouzské hudbě, poezii a kultuře.

Myslíte, že právě proto Patti Smith Ameriku tolik okouzlila? Psalo se o ní dřív, než postavila kapelu a vydala první desku.
V novinách se tehdy psalo o kapelách jako Bee Gees nebo Led Zeppelin, newyorského undergroundu si všimly až týdeníky Village Voice nebo Soho News. Patti popisovaly jako fenomén, který musí každý vidět. A ona skutečně výjimečná byla. Každý večer probíhal jinak, zpívala nebo jen recitovala poezii, sázela to z fleku. Ze začátku jsme hráli bez bubeníka a byla to naprostá svoboda. Po několika vystoupeních jsme už tušili, kdy začne nebo přestane zpívat. Jindy skladbu prostě utnula a začala recitovat. Jakkoli byla Debbie senzační, tohle bylo něco naprosto nového.

Co vám to angažmá dalo do života?
Když máte jméno na albu někoho, jako je Patti Smith, lidé vás začnou poznávat. Mohl jsem jít kamkoli a mluvit s lidmi, před nimiž bych měl jinak ostych. Mohl jsem jít za producentem Clivem Davisem do Arista Records a říct mu: "Hele, co říkáte na tuhle skladbu?" Prostě mi to otevřelo dveře, a to nejen do kanceláří nahrávacích společností. Dostal jsem se k Velvet Underground, Johnu Caleovi a všem těm feťákům, kteří žili jen po večírcích. Kdekoli jsem se objevil, všichni věděli, že do místnosti vešel Ivan Král.

Vy jste ale na večírky moc nebyl a raději jste doma skládal písničky. Co vás v tomhle prostředí drželo, když jste si s většinou těch lidí víceméně nerozuměl?
Já jsem v první řadě chodil do zaměstnání, takže jsem musel jít brzy spát. A po několika večírcích v takové společnosti vám rychle dojde, že je to šílená nuda. Každý chce být viděn s Andym Warholem, Johnem Calem nebo dalšími. Všichni byli úplně mimo a já si říkal, že mají buď spoustu peněz, nebo se o ně někdo stará. Mě zajímaly písničky.

Proč jste tedy s touhle partou pokračoval a nešel dělat hudbu s někým jiným? Pořád přece mluvíme o New Yorku, o Velkém jablku.
Pokud se bavíme o době, kdy jsem hrál s Patti Smith, tak ta v Americe neměla konkurenci. Já jsem si jako naivní Ivan říkal, že se potřebujeme dostat do hitparád. Jenže když jsme vydali Horses, přišlo mi, že o nás nikdo nepíše. Přemýšlel jsem, jestli je to lenost, nebo neschopnost novinářů... Ježišmarja, vždyť jsme měli už druhou desku! Tak píšeme, ne? Jenže oni psát nezačali. Patti jsem nabízel různé skladby a ona je často odmítla s tím, že jsou moc komerční. Nebo mi kytarista Lenny řekl, ať tu písničku rovnou zahodím. A pak k tomu skutečně došlo. Because the Night se vyšplhalo nahoru a pak zaplať pánbůh i Dancing Barefoot, kterou jsem napsal já. A tak jsem si říkal, že teď přijdou ty velké show! Jenže to se ukázalo jako blbost. Patti se na kapelu vykašlala, já doufal, že se časem možná vrátí, že by mohla jako dáma recitovat básně, ale to se už nestalo.

Newyorská scéna vás fascinovala jak hudebně, tak vizuálně. V roce 1976 jste natočil syrový dokument The Blank Generation, který zachycuje dění v tehdejších klubech.
Tohle v sobě mám asi už od dětství. Na základní škole v Hodkovičkách jsem byl nástěnkář. Přepisoval jsem zprávy z novin, referoval o závodech míru Praha-Berlín-Varšava a tak podobně. Šíleně mě to bavilo a nejspíš to ve mně zůstalo. Proto jsem se pak v Americe rozhodl, že ty koncerty, na které chodím, rovnou i natočím. Byla to zajímavá scéna plná skvělých kapel, tak proč to nezaznamenat? Taky mě napadlo, že to jednoho dne ukážu v Československu, aby lidé viděli, jak to v New Yorku fungovalo.

Podstatnou část materiálu pro film jste pořídil v klubu CBGB. Čím vás přitahoval? Podle pamětníků to byla špinavá díra.
To určitě byla, ale my jsme tam s Patti hráli často a později jsem tam chodil snad každý den. Chtěl jsem všechny ty kapely vidět. Ze začátku na ně chodilo dvacet třicet lidí, většinou motorkáři z Hells Angels, a mě tam všichni znali. Řekl jsem si, že zajdu do šatny a natočím kapelu. Po několika měsících jsem zjistil, že mám víc než hodinu záznamu, tak jsem se rozhodl, že to rovnou sestříhám a promítnu v CBGB. Tam jsme to pouštěli poprvé. Chtěl jsem, aby ti lidé viděli, jak vypadají na pódiu.

Iggyho Popa jste poprvé potkal, když seděl úplně nahý uprostřed vašeho pokoje a cvičil jógu. Nadchl vás ale až na koncertě, protože - jak jste někde zmínil - publikum toužilo, aby ho Iggy ponižoval. Jak jste jeho chování chápal vy? Pro kluka z dobré smíchovské rodiny to muselo být vzdálené.
Asi jsem byl vychovaný jinak než Iggy, určitě přísněji. Tehdy ho ke mně domů přivedl bubeník z Luger a Iggy mluvil o tom, že mi bude produkovat desku. V duchu jsem si říkal, že je to jen další žvanil. Pak mě pozval na koncert a já si sbalil kameru. Vůbec jsem nevěděl, o co jde, myslel jsem si, že Iggy je z New Yorku. Pak stojím asi v sedmé řadě a jenom čumím. Vypadal bezvadně, mířilo na něho jen jedno světlo a všechny holky se do něho hned zamilovaly. Natočil jsem asi devět minut a uchvátil mě tím, jak vyváděl. Bylo to něco úplně jiného než třeba Mick Jagger. Iggy chodil mezi lidi a nechal se nosit na rukou. Pak jsme zůstali v kontaktu, potkávali jsme se a občas přišel na náš koncert. Když jsme hráli s Patti v newyorské Roxy, vylezl na pódium a zařval do mikrofonu: "S tímhle chlapíkem budu jednoho dne hrát." K tomu došlo o několik let později, když se Patti rozhodla, že se na kapelu vykašle.

Jaká historka stojí za tričkem s nápisem "I'm not Ivan Král", které má Iggy Pop na jedné z fotografií?
Ne že bych se chtěl vytahovat, ale měl jsem hodně fanynek. Po koncertě na mě vždycky čekaly, abych s nimi pokecal. Myslím, že ta fotka pochází z Chicaga, kam přijel dívčí fanklub. Iggy si to triko oblékl, protože se o nás říkalo, že vypadáme stejně. Byl jsem překvapený, ale to triko nechaly vyrobit přímo fanynky.

Zmiňoval jste úspěšný song Dancing Barefoot, jste ovšem autorem dalších hitů. Máte představu, kolik písní jste napsal?
Samozřejmě že se nemůžu srovnávat s mistrem Jiřím Suchým, který jich napsal - tuším - kolem šesti tisíc. A jestli já mám tak sedm set? Ale to počítám jen ty, které za něco stojí.

Můžete jmenovat nějakou píseň, k níž máte silný vztah?
Takhle asi přemýšlím nad těmi skladbami, které lidé nejvíc zpívají. Například úspěch Winner Takes All  jsem vůbec nečekal. Nikdy by mě nenapadlo, že se ta skladba bude v Česku tolik líbit. A taky jsem hrdý na Sen, který jsem nahrál s Lucií. Když jsme byli ve studiu a Lenka Dusilová nazpívala svůj part, zastavil se mi dech. To se Davidu Kollerovi moc povedlo. Jinak ale píšu písničky, které mi něco říkají. Snažím se, aby nebyly odfláknuté. Pořád něco píšu.

Jaký příběh tedy stojí za Winner Takes All, skladbou z roku 1995 z alba Nostalgia?
Zajímavé bylo natáčení videoklipu, který jsem dělal s Ester Krumbachovou. Tu píseň si vybrala a představila mi spoustu geniálních lidí, například kameramana Igora Luthera. Byl to neuvěřitelný úlet, měla úžasné vize. Když se mě paní Krumbachová ptala, o čem ta písnička je, řekl jsem jí, že jsem strašně zamilovaný do jedné dívky, a myslel jsem Cindy, svou současnou ženu. A Igor mi povídá: "Tak to mi ani neříkej, to je hrozný, já jsem totiž zamilovanej taky." Natáčeli jsme v jednom bytě na Žižkově a pak jsme šli do těch krásných filmových ateliérů na Barrandově. Celý klip se samozřejmě točil kolem Františka Drtikola, kterého jsem si zamiloval už v dětství.

Jeho fotografie prý sbíráte.
To ne, jeho umění patří do České republiky. Musím ale přiznat, že jednu jeho práci doma mám. Jednou jsme v Česku jeli turné pro děti z ústavů, v nichž snad nebylo ani topení. Než jsme vyrazili, přišel jsem na to, že se u Národního divadla koná aukce umění. Zašel jsem se tam podívat a uviděl takové ty dřevěné figurky, které Drtikol vyřezával, když už ho nebavilo fotit ženské. Říkal jsem si, že to určitě nevyjde, ale chtěl jsem to alespoň zkusit. A představte si - já jsem to vyhrál a teď ho mám tady doma vedle fotografie pana Suchého.

Loni jste vydal album Colors, jaké jsou vaše další plány?
Než jste zavolal, poslouchal jsem náběry nových písniček. Nového materiálu mám hodně a uvidíme, jak se budou věci vyvíjet. Rád bych v Česku propagoval novou knížku, ale mám toho moc, takže bohužel nemůžu přijet. A co se týká nové desky, uvidíme. Příští rok snad něco vyjde.

Čtěte dále

další zprávy