Přijíždí elektronik Tim Hecker. Jsem sochař zvuků, říká

27.05. 16:02 | Autor: Karel Veselý

Kanadský zvukový experimentátor Tim Hecker zahraje v pátek 29. května v pražském Paláci Akropolis. Respektovaný hudebník se představí v rámci večera Music Infinity. V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ vysvětluje, proč mu elektronická hudba, v níž nejsou žádné beaty, přijde svobodnější.

Na vašem koncertě jsem zažil zvláštní příhodu. Po několika minutách si všichni lidé v sále sedli na špinavou zem a poslouchali se zavřenýma očima. Je to běžné?Ano, stává se to docela často. A někteří dokonce i usnou. Určitě je to lepší, než kdyby dvě hodiny stáli a přemýšleli, co si mají počít s hudbou, která nemá žádný beat a nedá se na ni tancovat.

Baví vás číst si barvitá přirovnání, kterými novináři popisují vaši hudbu jako "tektonické zvukové plochy" nebo "elektronická katedrálová hudba"?

Tim Hecker
(http://www.sunblind.net/)

Montrealský hudebník Tim Hecker (1974) patří mezi nejzajímavější experimentátory na scéně současné elektronické hudby. Svoje nahrávky tvoří z maximálně efektovaných zvukových ploch, které připomínají mohutné přílivové vlny. Bývá řazen do žánru ambient, často je ale také srovnáván s post-rockovými malíři abstraktních obrazců jako třeba Sigur Rós. Pod svým občanským jménem debutoval v roce 2001 albem Haunt Me, Haunt Me Do It Again, jeho letošní novinka se jmenuje An Imaginary Country. Za své nahrávky posbíral řadu kritických ocenění a je autorem několika zvukových instalací umístěných ve světových galeriích. V Praze se představuje poprvé.

Je toho spousty, někteří novináři se vážně činí. Nejvíc jsem se pobavil, když se mě jeden z nich zeptal, jaké to je, když se o mé hudbě baví na internetových fórech věnovaných black metalu a zároveň se moje desky pouští na cvičeních jógy.

Vaše hudba má kořeny v ambientu. Ten se ale dnes chápe různými způsoby.
Brian Eno sám definoval ambient jako něco sotva slyšitelného, podobného nábytku v pokoji. Zároveň o něm ale mluvil jako o soundtracku k příjemnému rozjímání, jež má podněcovat přemýšlení. Obojí se dá aplikovat na moji hudbu. Nechávám na posluchači, aby si vybral, co s hudbou bude dělat.

Dá se vůbec vaše hudba nějak žánrově zařadit?
Užívám si toho, že nemusím svoji hudbu klasifikovat. Je to ambient, glitch nebo post-rock? Škatulky a definice jsou vždycky trochu omezující a já mám rád stylové hybridy.

Důležitou součástí abstraktní hudby je prostor, v němž se hraje. Jakým způsobem s ním pracujete?
Měl jsem příležitost hrát na spoustě různých míst a každé mělo něco do sebe. Snažím se svoje vystoupení přizpůsobit akustickému prostoru, který je k dispozici. Ve velkých klubech nebo koncertních halách se snažím hrát tvrději a volím hutnější tóny, abych ten velký prostor naplnil zvukem. Menší kluby jsou intimnější a pro posluchače je zážitek samozřejmě intenzivnější, protože mají bližší kontakt se mnou i s reproduktory.

Počítače dávají hudebníkům pracujícím se zvuky nekonečné možnosti. Je to ale vždycky výhoda?
Zjistil jsem, že ve své tvorbě nutně potřebuji nějaké hranice. Mám určité zavedené improvizační a produkční postupy, které mě drží při zemi. Jinak bych musel začínat pokaždé od nuly a asi bych se z toho zbláznil.

Jakým způsobem vlastně vzniká vaše hudba?
Obyčejně začnu s improvizací, něčím, čemu by rockeři řekli jam. Jamuji, dokud nenajdu nějaký výrazný melodický nápad, na kterém se pak snažím postavit skladbu.

Představoval jsem si, že vaše tvorba má spíše než klasickému písničkářství blíže k architektuře, v níž se pohybuje obřími zvukovými bloky.
Určitě. Není to zrovna melodie na čtyři doby s refrénem a slokami. Zároveň to ale zase nemá k popovým strukturám tak daleko. Jen jsou o něco abstraktnější a hůře čitelné. Osobně dávám přednost srovnání se sochařstvím spíše než architekturou. Dá se říci, že s pomocí různých efektů sochám zvuky a proměňuji je do písní.

V polovině devadesátých let jste začal tvořit elektronickou taneční hudbu pod jménem Jetone a vydobyl jste si poměrně výraznou pozici na tehdejší microhouseové scéně. Pak jste ale začal natáčet a vystupovat pod svým vlastním jménem. Proč?
Zjistil jsem, že techno a klasická taneční elektronická hudba jsou pro mě příliš omezující žánry. Rovný rytmus mi připadl jako okovy, ze kterých se musím osvobodit. Vždycky jsem byl fanoušek klasického ambientu a najednou mi přišlo smysluplné udělat desku, která bude zcela bez rytmu. Tak vzniklo album Haunt Me, Haunt Me Do It Again.

Jedno z vašich alb My Love Is Rotten to the Core je kompletně sestavené z útržků skladeb Van Halen. Byl osmdesátkový heavy metal součástí vašich vzpomínek na dětství, nebo to bylo jen ironické a humorné gesto?
Nebyl to tak úplně ironický projekt, spíše srandovní surrealistický pohled na "cock rock". Strašně mě zajímala vnitřní dynamika Van Halen a smutné životní příběhy Davida Lee Rotha a Sammyho Hagara. Byla pro mě velká výzva vzít kytarový riff a akordy, zesílit je, distortovat a udělat je ještě masivnější, než původně byly.

Fascinace metalem vás neopouští. Vloni jste natočil S Aidanem Bakerem z drone-metalové skupiny Nadja společné album Fantasma Parastasie.
Desku jsme natáčeli během několika víkendů v mém studiu v Montrealu. Aidan je skvělý spolupracovník, zkusmo jsme se pustili do nahrávání a vyšlo to skvěle. Nedávno jsem také natáčel s jinými metalisty - Isis. Metal jsem v mládí poslouchal, ale dnes k němu nemám žádný vyhraněný vztah. Nerad bych ale uzavíral spolupráci s kýmkoliv, komu přijde moje hudba sympatická.

Foto: palacakropolis.cz

Autor: Karel Veselý