Přemýšlivost mužů a živelnost, cit i odhodlání ženy

14.09. 17:00 | Autor: Antonín Kocábek

Obvykle se v tomto zápisníku pokaždé snažím upozorňovat na dvě alba, která stojí za pozornost s tím, že jsou vždy zvolena taková dvě, která mají něco společného. Tentokrát by se však styčné body hledaly těžko - pomineme-li, že obě se mi na stole válejí už značnou dobu a přesto jsou skvělá, a obě se jen velmi těžko popisují slovy, protože zážitek z nich je jen těžko přenosný.

Richter & syn: DNA (Richtigmusic / Polí 5)
http://bandzone.cz/richterband

Zatímco koncertně to s aktivitou rodinného dua, které navázalo na někdejší Richter Band, není příliš slavné, studiové výstupy jasně dokazují, že nechutí k tvorbě, ztrátou inspirace či autorskou leností rozhodně ani náhodou netrpí. Navíc lze jen spekulovat, jak moc legendu naší alternativní scény ovlivňuje jeho potomek, ale stačí pár desítek vteřin poslechu, aby bylo jasné, že na rozdíl od mnoha svých vrstevníků nezůstává Pavel Richter ukotven v minulosti, a tvoří nejen zcela svobodně, ale i zcela současně.

Podobně nekonkrétní jako je hudba je i obal novinky dua Richter & syn. Letošní album tak přišlo pouhé dva roky po tom předešlém. Stejně jako ono si pohrává s ambientem, zvukovým hledačstvím i interakcemi tradičních nástrojů a elektroniky. Působí ale mnohem sevřeněji, čtveřice rozsáhlých skladeb (nejkratší má devět a půl minuty) nechává dojem koncepčního celku, který vznikal se stejnou myšlenkou, náladou a úmyslem, a nejde tak o paběrkování nápadů z různých období tvorby.

Poslech připomíná zvukovou lázeň, a na rozdíl od třeba industriálních výbojů rozhodně ne nepříjemnou. Kolébá, omotává pavučinou, udržuje si určitou tajuplnost a v posluchači pocit, že ještě vše nebylo vyřčeno a odhaleno. Efektovaná kytara a klávesy vytvářejí plochy, které se prolínají se samply a terénními nahrávkami. Chvílemi tak ve vyznění dominují názvuky world music, jinde zase až jazzu, či ledové elektroniky, ale vždy je na prvním místě pestrost zvuku i snaha neuspat posluchače.

Poslouchat letošní nahrávku syna a otce Richterových je nesmírně inspirativní seance. Povznáší, dokáže dokonale vyčistit mysl od balastu a připomíná intenzivní zážitek z turistické túry neznámou krajinou, speleologické výpravy či návštěvy muzea moderního umění - jen těžko se to popisuje někomu, kdo to neabsolvoval, ale pocit čehosi silného zůstává i dlouho po skončení.

Romanika: V hlbinách (Pavian)
http://www.romanika.sk/muzicka

Před čtyřmi lety se na albu Milenka všetkých ještě slovenská Romanika prezentovala jen jako partnerské duo Romana a Iky Kraicových, letošní album vzniklo v sestavě kvarteta s řadou hostů. V podstatě ale jen došlo k rozšíření zvukových možností: v centru pořád stojí hlavně neobyčejný, živelný a fantasticky rozevlátý hlas Ildikó Kraicové.

Romanika je především osobnost Iky Kraicové. Ten opět překvapuje šíří svých poloh. V úvodní skladbě se vybaví starší tvorba Dagmar Voňkové, jinde dojde na romský feeling jak od Idy Kellarové, hlasové ekvilibristiky vzpomínající na Zuzanu Navarovou či starší kousky Ivy Bittové, ale vyskytne se i šansonová hrubost Věry Nerušilové. A v podstatě bez výjimky je to vždycky zážitek.

Nad jazzovým kontrabasem se občas vznáší posmutnělý saxofon, jinde dojde na expresivní kytarové vyhrávky, a vůbec je patrné, že s dynamikou či zvládnutím nástrojů tu nikdo bojovat nemusel. Soustředěnost tak nahrávka prozrazuje v propracovaných aranžích, citlivých doprovodech a hlavně skvělém odhadu, jakou míru citlivosti tak která skladba potřebuje. Bolestná vyznání se tak přirozeně střídají s působivou romantikou i živelným večírkem.

Poetickou hudbu schovává poetický obal. Alb, která nemusejí přesvědčovat o opravdovosti své výpovědi, protože i nahluchlému je po pěti vteřinách jasné "že to tam je", zase není tolik. Tohle by se ale mohlo používat jako učební pomůcka pro zvukaře. Protože nahrávka takto napěchovaná emocemi, divokostí, živelnou nespoutaností čardášových tanečnic, ale i křehkou lyrikou neznamená jen pochvalu pro interpreta, ale i skvěle pracujícího zvukaře, kterému se podařilo vše zachytit a předat na jedničku.

Jediné mínus, které mě napadá, že je škoda, že toto album nevzniklo v Česku - v tom, koho za rok 2014 nominovat na album roku ve všech myslitelných anketách, které mají něco společného s world music či folklórem, by bylo už v létě vyřešeno.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek