Pouliční burlesky a cesta na Měsíc 2012

12.08. 20:30 | Autor: Antonín Kocábek

Být kulturou na okraji je vlastně velmi jednoduché - stačí nejen ignorovat zavedená nepsaná pravidla hudebního byznysu, ale i jít proti masovému vkusu i představě těch ostatních, "jak se to má dělat". Žánr už pak nehraje roli.

Marcel Kříž & Tomáš Vtípil Noisechestra: Buskers Burlesquers (Indies Happy Trails)
http://bandzone.cz/marcelkriz

Nadílka písničkářských alb je letošní léto opravdu bohatá, ale jedno z ní poměrně dost vyčnívá. A to paradoxně, protože jinak je Marcel Kříž spíš autorem i interpretem nenápadným. Může za to "dobrý čuch" na spolupracovníky a především do praxe převedená nechuť se nechat svázat zaškatulkováním do jedné polohy. Ukázalo se to už na albu Panoptikum, na kterém se sešel s Ivo Cicvárkem a Žofií Kabelkovou a které stejně tak jako k folku mělo blízko k divadelním kupletům či šansonu.

Marcel Kříž vystupuje i sám, novinku ale nahrál se studiovou kapelou. Na letošní novince se Marcel Kříž spojil s hudebním všeumělem, multiinstrumentalistou, producentem a skladatelem v jedné osobě Tomášem Vtípilem a střet dvou zdánlivě cizích světů vygeneroval pozoruhodný výstup. Vtípil (a další protřelí muzikanti s bohatou minulostí) totiž působivé, ale zcela konzervativně pojaté bluesově-šansonové písničky obohatil o skutečně experimentální rovinu, se silným podílem nejen podivuhodných zvuků a elektronických samplů, ale i řady až industriálních prvků, které se proplétají mezi party akustických nástrojů.

Výsledkem je temná a zneklidňující atmosféra, která ještě prohlubuje už tak dekadentní podstatu. Dá se předpokládat, že pozoruhodný výsledek dost možná úspěšně znechutí jak ortodoxní bluesmany, tak i příznivce elektronické hudby, kteří se rádi ohánějí progresivitou hudby, kterou poslouchají. A není rozhodně odvážné tvrdit, že naposledy tu tak radikální spojení uskutečnil Oldřich Janota, když kooperoval s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem.

Koncertní provedení skladeb se nemálo liší. Kříže-textaře lákají (podobně jako třeba Jardu Svobodu z Trabandu) syrově lyrická témata, příběhy lidí, pohybujících na okraji spořádané společnosti. Jeho pohled není pohledem nestranného komentátora, ale provází ho jakási nevyslovená důvěra v člověka, vcítění se a naladění na podobnou vlnu. Nespokojuje se povrchně s prvním pohledem, ale hledá a zkoumá. A cesta pokusů a omylů přináší pozoruhodné výsledky.

Deska Buskers Burlesquers rozhodně není z těch, které posluchače hned napoprvé omotají a nepustí - spíš připomíná sen, který se zavrtá do paměti a pak nutí na něj neustále myslet a vracet se k němu. Své vrstvy odkrývá postupně a nabízí nejrůznější výklady. Záznam výletu do neprobádaných končin, který má dost možná všechny předpoklady stát se zpětně tím, kterému se automaticky přidává přívlastek "kultovní", aniž by to byla jen laciná nálepka.

Kora Et Le Mechanix: 300 měsíců (Polí pět & Blue Lizard)
http://www.myspace.com/koraetlemechanix

Duo tvořené Michalem Kořánem a Filipem Homolou sice vyučuje vysokou školu tuzemského ambientu od roku 2005, ale protože protagonisté spolupracovali už dříve, jak sami prozrazuji v digipacku letošního alba, "nadělili" si ho k čtvrtstoletí společné tvorby. Na zbytečné okázalosti ani nostalgické ohlížení naštěstí nedošlo.

Album 300 měsíců nepřipouští kompromis. Album, opatřené dotaženým digipackem, graficky skvěle inspirovaným klasikou tuzemské sci-fi estetiky, nabízí pouhé dvě skladby, obě přesahující dvě desítky minut. Kdyby bývalo bylo vyšlo na vinylové desce, bylo by to stylové: nejenže jsou obě kompozice jakýmisi stranami téže mince, ale zároveň se doplňují a mohou tak být i jinem a jangem. Zatímco první skladba v duchu svého názvu Vakuum tak vtahuje posluchače do nitra zvuku, druhá s tajuplným názvem Magnetar (neastronomům je jeho význam vysvětlen na obalu) naopak nabízí neomezenost a neohraničenost prostoru, vesmírnou rozpínavost.

Stejné je to s konkrétní podobou či konstrukcí kompozic: první je postavena na konstantním zvuku, nejspíš basové rezonanci, který zprvu působí chudě, nenabízí posluchači záchytné orientační body či jakoukoli melodickou vstřícnost. Jako by chtěla protestovat či prostě být opozicí oproti v elektronické hudbě dnes běžnému vrstvení desítek stop zvuků. Po chvíli to ale bohatě vynahradí skvělou atmosférou a dostatkem prostoru pro fantazii. A i když zhruba v polovině vypluje na povrch elektronické cvrlikání a pár somnambulních klavírních tónů, napětí, které sám základ skladby udržuje, by se dalo krájet.

Kora Et Le Mechanix. Druhá ze skladeb naproti tomu pracuje s opakující se smyčkou a zprvu tak působí "akčněji". Brzo se ale ukáže, že ji jde trochu jiným způsobem o totéž. Ukazuje se také, jak příznačné jsou odkazy na kosmickou tematiku. Klidně by mohlo jít o soundtrack k některému ze starších filmů, které ještě neměly potřebu vše stavět jen na vizuální stránce. Skvěle udržuje v napětí i očekávání vývoje. A lze si jen představovat, jak asi muselo být neodbytné nutkání autorů přidávat další zvuky a oživení a nenechat ji v podobně syrové podobě.

Sama existence dua mě vždy naplňovala obdivem: podobně důsledně spotřební hudbě se vzpírajících hudebníků nikdy nebylo mnoho a podobná nezávislost s sebou nutně nese častá nepochopení a opakovaný nezájem mnohých posluchačů. Ale letošní nahrávka ono dobrovolné vydělení se z řad komerčně úspěšných a posluchačsky vstřícných kolekcí několikrát podtrhává tlustou čarou. Podmínky k poslechovému dobrodružství pro všechny, kteří se nespokojí s pasivní konzumací, jsou tak ideálně nastaveny. Odpočet k dalšímu zážehu nového letu mezi 300 měsíců tak může klidně začít.

Foto: Profimedia

Autor: Antonín Kocábek