Pop ukrytý ve folku a world music schovaná v popu

28.11. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Když dva dělají něco podobným způsobem, nemusí to vůbec dopadnout stejně. Bez ohledu na debaty o hudebních škatulkách, schopnosti vyrazit novým směrem či muzikantské předpoklady je nejistý výsledek stejně podřízen schopnosti nadhledu a ochotě vnímat názory i někoho jiného než jen nadšeného okolí z řad přátel.

Republic of Two: Raising the Flag (Indies MG)
http://www.myspace.com/republicoftwo

Zatímco škatulka "indie-rock" je už značně zprofanovaná a pravděpodobnost, že se za ní bude skrývat něco hodně nepůvodního, omílajícího zavedený model, je až nepříjemně vysoká, škatulku "indie-folk" naštěstí minimálně z kvantitativního hlediska podobný osud zatím teprve čeká. Republic of Two jsou další z mnoha aktivit hyperaktivní dvojice Mikoláš Růžička - Jiří Burian a nutno dodat, že aktivitou vcelku příjemnou. Blíž než k folku ale mají k popu, ve kterém převažují akustické nástroje, a pokud k jejich debutu nebudeme přistupovat jako k pokusu o uměleckou výpověď, ale jako k oddechovému vyjádření nálad s relaxačním účinkem, těžko může dojít ke zklamání.

Republic of Two. Svým způsobem Republic of Two zaplňují prázdné místo po kamsi se bez nástupců vytrativších Colorfactory. Podobně jako oni sázejí na křehkost, zasněnost a nespokojenost s tím, že příjemná a emotivní hudba by nutně musela být jen pouhou lacinou kulisou. Lze je chápat i jako pokus odpočinout si od techniky a dnes často nadužívané elektroniky, manifest ve stylu "bez computeru to umíme taky". Daří se jim obojí.

Co zůstává otázkou, je, jak moc to oba protagonisté (krom nich kvarteto tvoří ještě basista a cellistka) myslí s budoucností projektu vážně. Protože hned u několika skladeb jde o svým způsobem recyklaci, o akusticky pojaté coververze již při jiných příležitostech nahraných skladeb. Ne, že by v nové verzi nebyly zajímavým pohledem, ale o tvůrčí potenci to příliš nevypovídá.

Debut Republic of Two skrývá příjemné překvapení. Podstatou nicméně zůstává, že skladby, oproštěné od dnes všudypřítomného studiového balastu, ukazují ve své čisté podstatě, co v nich opravdu je. Mnohem snadněji dávají průchod v sobě ukrytým emocím, síle samotných melodických nápadů i náladám. Ty ačkoliv zabírají celé spektrum od melancholie po radostný optimismus, vůbec nepůsobí nuceně a uměle. Debut Republic of Two tak sice neznamená ohromující objev či zásadní událost, ale minimálně sympatický pocit, že tu něco podobného také vzniklo a že dveře do příštích světů jsou otevřené.

Triny: Triny Néve (vl. náklad)
http://www.triny.cz/

Vokální dámské trio se prý sešlo náhodně, při společném zpívání romských písní. Už před jedenácti lety. Dvě vydaná alba také reflektovala zajímavý pohled na romský folklor, který interpretovala bez dogmat i potřeby opakovat originál. Navíc s mnohými hudebními vlivy odjinud a s podporou špičkových doprovodných muzikantů. Na novém, třetím albu je ale leccos jinak.

Triny Néve je album s ambicemi. Romština tu tentokrát zní jen výjimečně a rovněž i autorství je ve velké míře z vlastních zdrojů. A je snadno zodpověditelnou otázkou, zda tato změna není spíš k horšímu. Což o to, všem třem dámám to nepřestalo skvěle zpívat, mnohé instrumentální výkony jsou stále nadprůměrné, ale pocit výlučnosti se kamsi vytratil, a naopak se často vkrádá určitá chtěnost, schematičnost, akademické pojetí, které zahání syrovost a živočišnost na míle daleko.

Hned od počátečních tónů, kdy se ozve tupý zvuk laciných automatických bicích a rovněž zvukově příšerně nepřirozená kytara (či snad její simulace na syntezátor?), je jasné, že celý ten souboj bude nerovný. Hlasy dělají, co mohou, ale přesila je až na výjimky opravdu velká. Oč více osvěžující jsou skvělé i přesvědčivé á capella vrstvené hlasy v úvodu skladby Nabíječ!. Ke vší umělosti se ovšem v průběhu nahrávky ještě přidávají i křečovité české texty, plné infantilních veršů typu "Ty kluku ušatej / už jsi zas nahatej/ a já vím proč/ chceš-li mě políbit / musíš se přiblížit / jen do mě vkroč..." nebo "Dívám se na nebe a myslím na tebe". Hudební klišé typu samplovaného větru v úvodu skladby Zahradník s jinak skvělou trubkou už pak ani nepřekvapí.

Triny mají skvělé hlasy, o jejich nových písních se to už ovšem říci nedá. Dříve dominantní vlivy world music tentokrát ustoupily do pozadí a stejně tak i v minulosti skvělé soulové nálady jako by se zalekly popových ambicí i muzikálové bezobsažnosti, která nahrávkou přímo metastázuje. Album Triny Néve nepostrádá hned na několika místech příjemné aranžérské i hudební nápady, ale bohužel jejich opak silně převažuje. Pokus o změnu a vykročení ze zajetých kolejí do neznáma je vždy sympatický, ale tentokrát se zkrátka nepovedl.