Poletíme? o aktuálním albu: Baví nás dělat radost

Brněnská skupina Poletíme? křtí v úterý 25. listopadu v pražském klubu Futurum své čtvrté album Turbošanson. O country fanoušcích, chytrých feministkách a tom, proč si na společnou šňůru jako partnery vybrali kapelu Děda Mládek Illegal Band povídal frontman, zpěvák, banjista a výtvarník Rudolf Brančovský.

Hned v první písni vaší novinky se zpívá o uštknutí hadem. Kousl vás někdy had?

Ne, proč?

Zajímalo mě, jak moc mají ty příběhy reálnou předlohu.

Úplně všechny mají jako předlohu reálný zážitek, některé až doslovný. Ale nemuselo se to stát mně. Některé jsem například někde slyšel. Ale tohle je konkrétně sen, který se mi zdál. Rychle jsem si ho ráno musel zaznamenat na papír. Nejvíce mi vtipné přišlo to, že se ten příběh ani nerýmoval, ani se v něm neskloňovala slova.

Z jakého časového období ty písně jsou? Lovili jste v šuplících?

Kromě zrovna téhle, která je asi deset let stará a hrál jsem ji ještě s předchozí kapelou Veselá zubatá, vznikly během posledních dvou let. Těm nejmladším je asi půl roku. Dvě jsem napsal těsně, než jsme šli do studia.

Poletíme? platí za veselou kapelu. Jste tak, jako na pódiu, veselí i v "civilu"?

To je spíš jen první moment, který každého napadne, že jsme veselá kapela. Ale některé písničky ani moc vtipné nejsou, jen tak působí. Třeba pohřební píseň Moje poslední vůle, kterou jsem si napsal hlavně pro sebe, aby mi jí na pohřbu opravdu zahráli. Jako kapela nejsme nijak extrémní smíšci. Ale zase si nedovedu představit, že by někdo z kapely odešel a začal hrát nějakou temnou alternativu nebo třeba death metal.

Shodnete se na hudbě, která se líbí všem z kapely?

My jsme dost rozdílní. Houslista je zároveň primáš z cimbálovky, bubeník zas hrával jazz po kavárnách. Když bych to měl shrnout, tak se shodneme na všem, co je prosyceno světlem a prostorem. Plastiky si cestou na koncert rozhodně nepouštíme, ke složité hudbě neinklinujeme.

Jak tedy vznikla ta pohřební píseň?

Baví mě z něčeho udělat radost. A to i v rámci sdělení, které může nabourávat tabu. A smrt je tabu. Rád bych zdůraznil, že jsem to nepsal jen pro sebe, věřím, že ji použijí i cizí lidé.

Ptal jsem se, protože se mi zdá, že mnohem přesvědčivější a silnější jste ve vážnějších polohách.

Když dělám pořadí skladeb na koncert, tak myslím na to, že si lidé s sebou přinesli spoustu problémů, a i my máme svoje problémy. A všichni máme chuť na místě vypotit všechny ošklivé věci. A ve chvíli, kdy se to stane, začnou se dít všechny ty "zázraky". Souznění, které mi připadne důležité.

Takže koncert jako forma terapie?

Pro mě určitě. A věřím, že i pro některé posluchače. Dokonce jsem začal i cvičit, abych zvládl třeba dvouhodinový koncert v plné síle. A také mi připadne důležité dbát na to, že ve vztahu k publiku jsem pořád jeden z nich. Nejsem někdo, kdo jim najednou přišel kázat dobro. Ale poslední dobou rád končím koncert písničkou Běž dál, kterou beru jako výzvu, jako nabídku posluchačům, že mohou táhnout ty těžké věci dál.

Desku jste nahrávali ve studiu Ondřeje Ježka, který vám i dělal producenta. Proč jste si ho vybrali?

Kdysi dávno nám ho všichni doporučovali a já jsem na to reagoval pyšně, s pocitem "tam leze každý, zvládneme to kdekoli jinde". Nakonec jsme u něj ale přece jen skončili, a já jsem hrozně rád. Chodili jsme spolu na obědy, hodně jsme si o tom albu povídali... Nabízí se paralela s krejčím: Dřív nám všichni ušili kabát a dost často se stalo, že nám pak neslušel a vůbec jsme se v něm necítili dobře. A Ondřej nám ušil takový, který nám padnul jak ulitý. Vždycky jsem měl sen, aby ve studiu bylo co nejméně studiové práce a co nejvíce té koncertní energie. A on nám ho splnil.

Turné k albu jedete spolu s Děda Mládek Illegal Band. Jak k tomu došlo?

My jsme docela známí mezi lidmi, kteří se zajímají o hudbu aktivně. Ale pak je tu velká množina lidí, kteří prostě jen mají rádi hudbu. A já jsem přesvědčen, že bychom se jim líbili - zatím na nás ovšem ještě nenarazili. U nás je navíc těžké najít kapely, se kterými bychom mohli hrát. Pro Děda Mládek Illegal Band to navíc bude návrat do klubů, protože už dlouho hrají hlavně na náměstích třeba na městských slavnostech. Myslím, že takhle to budou příjemné večírky. Nemáme předsudky.

Myslel jsem, jestli pro vaše fanoušky nebudou trošku z jiného světa?

Nedávno jsme hráli ve Žďáru nad Sázavou na echt country festivalu. Před námi hrál František Nedvěd a po nás Lohonka Žalman. A my neudělali nic jiného než to, že jsme zahráli naše písničky jako kdekoli jinde, třeba v Trutnově. Ti lidé to ocenili úplně stejně. Měli jsme z toho skvělý pocit - i když před hraním jsme se trochu báli.

Jedním z vašich specifik jsou písničky o ženách a dívkách, které navíc nejsou vždy jen v oslavném a uctivém tónu. Ještě jste nějaké - třeba feministicky založené - nenaštvali?

Co znám chytré feministky, tak těm se ty písničky, třeba i Holky pitomý, opravdu líbí. Ale je fakt, že zas tak moc feministek neznám. Když jsem tu písničku psal, tak jsem se opravdu trošku bál, jak to vezmou, ale dnes je mezi holkama oblíbenější snad i víc, než u kluků. Vysvětluji si to tak, že nás poslouchají lidé, kteří umí být nad věcí.

Nicméně tato poloha ve vašem repertoáru začíná ustupovat. Proč?

Prostě se vyvíjíme. Když si někdo pustí naši první desku, a pak tuhle novou, jasně ten velký rozdíl uslyší. Dnes už vím, co chci říct a moje sebedůvěra roste s dobrou zkušeností s tím, jak lidé ty písně vnímají. A rozhodně nechceme jít směrem, že bychom za pár let hráli sprosté písničky pro opilce na Pivních slavnostech. Spíš se nám stále častěji stává, že se u některých lidé rozpláčou, jak se jich to téma dotkne. To je pro mě tak cenné a silné, že to otevírá nové možnosti. A to, že teď vůbec nevím, jaká bude příští deska, je každopádně vzrušující.

Čtěte dále

další zprávy