Písně nejen pro maminku, ukulele a countrypop do světa

15.02. 20:00 | Autor: Antonín Kocábek

O ženském pohledu na svět, který je odlišný od toho mužského, a dává tak důvod k vzájemným impulsům k ovlivňování, se už popsalo spousty stran, ale zároveň vznikají další a další důvody se mu věnovat. Silných, talentovaných osobností se totiž objevuje stále dost.

Szidi Tobias: Jolanka (Pavian rec.)
https://itunes.apple.com/us/album/jolanka/id945615830

Typicky kosmopolitní zpěvačka bývá označována za nástupkyni Hany Hegerové. Na svém šestém albu se obklopila elitou slovenských muzikantů (Buntaj, Gašpar, další) a v nových skladbách, které jí opět v převážné většině napsalo autorské duo Milan Vyskočáni - Peter Lipovský (textař i zpěvaččin manžel), dává slovensky, česky a jednou i maďarsky lekci z toho, co jsme si zvykli označovat jako šanson.

Szidi Tobias opět ukazuje své kvality. Jde o porci, která proměňuje nálady jako dubnové počasí a živočišně propojuje životní radost i smutek (Jolanka se jmenovala zpěvaččina maminka, která před časem zemřela). Typicky "zakouřeným" hlasem na ní zpěvačka, kterou objevil a pomohl zviditelnit Michal Horáček, skladby podává způsobem až osudovým. Plný zvuk bohatého doprovodu, skvělá aranžmá a schopnost hudebníků vyjádřit jednotlivé nálady přispívají k výjimečnému vyznění alba. To i při vší tradičnosti vedle silných emocí a mistrného muzikantství přináší poetické i dojemné vidění světa, které odráží životní zkušenosti a nadčasové jistoty.

Szidi Tobias se dokáže výtečně vyhnout nadměrnému patosu, který v těchto hudebních vodách vždy velmi snadno hrozí, i když s ním pochopitelně vědomě pracuje. Spojuje to sympatické na konzervativním staromilství, hudební kořeny středoevropského prostoru s jasnými vlivy klezmeru, romského, uherského i slovanského folkloru s charakteristickými houslemi i akordeonem, a otevřenou interpretační přirozenost.

V pestře namíchaných polohách písní výborně využívá možností svého hlasového projevu. Šeptá, hospodsky huláká, deklamuje, ale bez problémů vyzpívá i náročnější pěvecké pasáže. Hudba pak hladí, roztáčí se do víru i vybízí k tanci. Jde o album, které svou uhrančivostí spíš osloví ty starší, ale u kterého je zároveň jistota, že každý mladší posluchač s vkusem k němu dříve či později cestu najde. Protože natolik přesvědčivý odraz života, silná vyznání, upřímnost a lidství by odmítal jen hlupák.

Sarah & The Adams: Thank You (Vlastní náklad)
http://www.sarahandtheadams.cz/

Pianistka Šárka Adámková prý svou dráhu začínala v zahraničních barech. Jistá ležérnost, snaha nevyrušit a možná až zbytečná posluchačská vstřícnost je patrná i jejího druhého alba. Při přenesení se přes to na něm nabízí sympaticky křehkou písničkářskou porci na pomezí folku, country a popu, čemuž odpovídá i výběr doprovodných muzikantů z okruhu strunného všeuměla Josefa Štěpánka.

Obal druhého alba Sarah & The Adams tvoří prostá papírová kapsa, sešitá nití. Zpěvačka, která častěji využívá angličtinu, má zjevně k modernímu country blízko, i když opravdu čistokrevně do něj zabrousí jen v písni In My Life. I díky tomu nejen nezní příliš "česky", ale také ani příliš výjimečně. Jde zkrátka o velmi příjemné, profesionálně dobře zahrané písničky, které i přes procítěnost a upřímnost podání trpí zaměnitelností.

Háček je v tom, že podobná hudba nikdy neoslovovala hudební hledače, ale spíš relax vyhledávající a po hlubokých výpovědích netoužící konzumenty. Jenomže zatímco zahraniční rádia jsou podobné produkce plná, u nás podobná tvorba příjemci oplývá pouze v případě masově populárních interpretů. Což Šárka Adámková bohužel zatím není.

Dvě česky zpívané skladby tak na desce působí zdaleka nejsmysluplněji, i když i jinde rozhodně stojí za pozornost lehkost, přirozenost a důraz na melodie, s jakými autorka a interpretka v jedné osobě k tvorbě přistupuje. Nejen tím a barvou projevu připomíná Norah Jones, ale jistě zaujme i ty, kteří si oblíbili z folku vyrostlé písničkářky, jako třeba Joni Mitchell.

Na druhém albu, které zaujme spíš provedením a melodiemi než výjimečnými nápady (k těm nejlepším patří geniálně prostý obal), tak dochází k tomu, že se o kapele nemluví jako o něčem, z čeho se všichni posadili na pozadí, ale stále jen jako o "příslibu" a "naději". A jestli je po poslechu další nahrávky Sarah & The Adams něco jisté, tak že potenciál by tu byl. Snad se ho podaří opravdu využít co nejdříve.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek