Písně navzdory času a kouzlo nestárnoucí poetiky

25.11. 16:30 | Autor: Antonín Kocábek

Jan Spálený i brněnský Folk Team už patří k tuzemské scéně po dlouhá desetiletí a ve svých žánrových oblastech se počítají k legendám. Je fajn, že pořád ještě nemají potřebu žít jen z minulosti, a je potěšující, že se stále ještě mají potřebu se nevzdat pódia. To co je ale odlišuje, je míra či schopnost nadhledu a odhad, v čem je jejich síla. Zatímco Spálený na koncertní nahrávce dokazuje, že je v tom stále lepší a lepší, album Folk Teamu na několika místech ukazuje, jak snadno lze dobyté pozice ztratit a renomé zahodit.

Jan Spálený trio: Panenko skákavá (EMI) http://www.janspaleny.cz/janspaleny/CD_PanenkoSkakava.php

Zanedlouho sedmdesátník Jan Spálený už delší dobu vedle dlouholetého doprovodného tělesa ASPM vystupuje i s jeho minimalizovanou verzí, ale dosud tato podoba nebyla na nahrávce zachycena. Aby toho nebylo málo, u prvního případu jde zároveň po několika letech o záznam nejpřirozenější podoby Spáleného písní - tedy koncertu - a nádavkem v podobě benefice pro dobrou věc.

Pro Jana Spáleného není komorní verze znouzectností. Obsah alba tvoří citlivě poskládané best of. V komorní verzi frontmana u piana, jen občas hrajícího na nepříliš často využívaný dechový nástroj kornet, doprovází Michal Gera, asi jeden z našich nejlepších trumpetistů vůbec, a zpěvákův syn Filip, hrající na tubu a baskytaru. V onom nástrojově netypicky obsazeném triu i mnohé letité písně (kterých tu bylo oprášeno hned několik) jakoby se znovu probudily. V komorní verzi získávají nečekaný "facelift", jsou zároveň dojemné i silné, krásně z nich mrazí.

Mnohokrát ověřený repertoár ještě posiluje genius loci zdevastovaného kostela v sudetských Skocích, kde se koncert v létě konal, a k jehož renovaci by měl výtěžek přispět. Prostředí ještě podtrhává bez výjimky nadčasové písně, úžasně citlivě podané, které by mohly být dávány za vzor muzikantství i schopnosti velkým obloukem se vyhnout i sebemenšímu patosu.

První album s triem má bohulibý cíl. V porci ryzích klenotů autorova repertoáru, které zde navíc fantasticky vyzněly, se našlo i místo pro několik česky otextovaných interpretací písní těch, kteří, kdyby byl Jan Spálený Američanem, by nejspíš patřili k jeho osobním přátelům. Skladby Toma Waitse, Randyho Newmana či Boba Dylana totiž nejenže ani v nejmenším nevyčnívají, ale naopak zcela organicky zapadají.

Podobně koncipovaná alba obvykle u jiných interpretů vycházejí jen z marketingových důvodů a právem nebývají považována za víc než jen doplněk regulérních studiových nahrávek. V tomto případě jde o pravý opak: Spáleného novinka prozrazuje vyzrálost, dotaženost a příkladný přístup, jehož výsledkem je událost a zároveň položka, která se v diskografii ani s odstupem neztratí.

Folk Team: Nebudu (Indies Happy Trails)
http://bandzone.cz/folkteam

Je to už dávno, ale jako teenager jsem měl v osmdesátých letech Folk Team hodně rád. Pro poetické texty, romantické melodie, melancholii míchanou s melodiemi, které se zadíraly pod kůži. Vůbec mi nevadil patos, kterého tam občas bylo víc, než je zdrávo, a bavila mě radost z muzikantství i toho, že jejich písničky nebyly úplně triviální, aby je všichni dokola omílali na kytaru. Pak se mi ale nějak ztratili z obzoru.

Folk Team ale stále existuje a letos vydal po dvanácti letech nové album. Zachycuje obě polohy, ve kterých je k vidění na pódiích - v rockové a akustické, folkově čistokrevnější. A nač to odkládat: v té druhé, tradičnější, je výrazně přesvědčivější.

Dobrá polovina alba je ovšem v duchu rádoby protestního bigbítu. Hudebně trochu tuctového, ale především skladatelsky zastaralého, a místy až odpudivého díky textům plným komunální Obal novinky Folk Teamu je více než nekonkrétní. satiry. Takové, která hledá snadného nepřítele, ale zároveň je ve své jízlivosti poněkud bezzubá, a někdy až úsměvná. Podobná se kdysi dávno pěstovala na festivalech politické písně: i když aktuální "tepaná" témata (bohatí spoluobčané, feťáci nebo anglismy jako odraz konzumní existence) jsou trochu jiná než tehdy, dikce i spravedlivé rozhořčení spořádaných občanů se nezměnily.

Ale tam, kde se skupina drží toho, v čem byla vždy silná : ve vynikající poetické alegorii Skála, posmutnělé Konec sezóny, křehké Každý ráno nebo pseudofolklórní Sto dní jsem nespal je její výpověď silná, přirozená a frontman Roman Venclovský nemá problém s uvěřitelností. Takových písní nezbývá než k blížícím se čtyřicátinám Folk Teamu přát co nejvíc.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek