Petr Fiala: Blbá nálada mě nezajímá

Nejslavnější kapela z Valašského meziříčí už tuzemské kluby obráží 25 let. Aktuálně jí vyšel výběr největších hitů a 21. listopadu spolu s hosty oslaví své výročí ve Velkém sále pražské Lucerny. Frontman Petr Fiala ovšem vše bere s nadhledem.

O tom, že oslavy čtvrtstoletí Mňágy a Žďorp vyvrcholí v Lucerně, se ví už od jara, kdy vyšel Dáreček, komplet vašich předělávek od jiných interpretů. Co pro vás ten sál, který byl pro české kapely vždy určitou metou, ještě dnes znamená?

Každá kapela musí umět odhadnout své síly, halu si dnes může objednat každý, ale když je tam pak 400 lidí, je to dost na houby. A pro nás je pořád ještě Lucerna nejvíc. Pravidelně v Praze hráváme v Lucerna Music Baru, tak třikrát do roka, maximálně jednou v roce v Akropoli. Ale chtěli jsme udělat velkou oslavu, mejdan. Mohli jsme samozřejmě udělat dva klubové koncerty za sebou a bylo by to určitě rozumnější i ekonomičtější. Ale rozhodli jsme se, že se vykašleme na nějaké zásadní propočty a pozveme bývalé členy a hosty Dárečku. Nikdy jsme nedělali žádnou speciální koncertní šňůru, jako to dělají ostatní kapely, takže když uděláme jednou za 25 let večírek, tak je to v pohodě.

Uvědomil jsem si, že jsem vás úplně poprvé viděl právě v Lucerně, v listopadu 1989. Pamatujete se na ten koncert?

No jasně. Dodnes říkám - a už jsem to i někde uváděl - že to nejlepší, co jsem kdy v Lucerně viděl byla písnička MCH bandu Papírový absolutno převzatá od DG307. Tehdy jsem si říkal: "Tak. A teď nás všechny zavřou." Ale nikdo nikoho nezavřel a byla pohoda. Přijeli jsme pak po koncertě do hotelu, kde jsme spali, a recepční se tak pochechtával. Ptali jsme se ho, co se děje a on nám říkal jako vtip, jestli prý víme, jaká je nová volačka do NDR? A my, že ne, jaká? A on odpověděl: "Haló, je tam ještě někdo?"

Pravda. Malá Strana pak byla plná trabantů, které jejich majitelé opustili a přelezli zeď na západoněmecké velvyslanectví. Pojďme k vaší oslavě. Prý tam budou bývalí členové?

Ano, chceme si to užít, a tak jsme si k tomu pozvali všechny možné kamarády...

Nikdo neodmítl?

Tam nešlo o nějaké odmítání, jako spíš o to, aby měli čas. Ale myslím, že tam budou všichni. Ti, kteří kapelu zakládali nebo ji dlouho táhli. Prožili jsme toho spolu hodně - první roky po Revoluci jsme hrávali i 250 koncertů za rok.

Všechny spory se už urovnaly? Některé rozchody, pokud vím, neproběhly zrovna v dobrém.

Je to už dlouho a byly to věci, které prostě asi musely proběhnout. Dneska bychom je už řešili jinak, jako dospělí, já bych si třeba s nimi víckrát promluvil, než bych udělal zásadní rozhodnutí, a oni by zas nedělali takový bordel, nepařili tolik a dodržovali víc nějaký režim. Dnes už se se všemi se bavíme, kamarádíme. Mnozí na to přišli brzo, třeba Radek Koutný za mnou přišel už asi po roce, kdy už měl svoji kapelu, popili jsme někde v hospodě nebo klubu a on mi říkal: "Jak jsi to s námi mohl vydržet, pořád nás honit? U nás nikdo nechce na zkoušku, a když už tam půlka kapely dojde, tak druhá půlka zase ne..." Hezky si to vyzkoušeli sami a dali mi za pravdu.

Jaké jsou vztahy v kapele teď?

Teď to máme trošku jinak, považujeme se za rodinnou kapelu, kamarádíme se mezi sebou, strašně rádi se vidíme, těšíme se na sebe a rozumíme si ve vztahu k životu. Máme rádi filmy, muziku, literaturu... nechtěl bych hrát s někým jiným, než s kým hraji teď. Profesionalita tam být musí, všichni musí chodit včas, a je dobré, když se jde do studia, aby se každý naučil, co tam má zahrát. Ale to, jestli se to někdo naučí rychle a na někoho musíme počkat, nebo si uděláme zkoušku, která je o hodinu delší kvůli tomu, že někomu trvá, než si něco zapamatuje, nebo než něco vymyslí, to už považuji za normální a za svoji dobrovolnou volbu, že hraji s těmi lidmi, které mám rád. Máme respekt jeden ke druhému a toleranci. V kapele, kde jsou vztahy jenom pracovní, bych už nemohl hrát.

Mňága a Žďorp jako vzor demokracie?

Poslední dobou opravdu hodně spoléhám na přínos kapely. Nejlepší postup vzniku pro mě nyní je, když je napsaný dobrý text, udělaný nějaký jednoduchý základ a ostatní to dodělají úplně jinak, než by to napadlo mě. A myslím si, že i kapele už pomalu dochází, že tam mají velký prostor a začínají ho využívat. Například teď na bestofku jsme dodělali předělávku Oldřicha Janoty Hotel Savoy, kde jsem udělal jen takovou kostru, a všichni si tam nahráli, co sami chtěli. Pohoda. Jsou tím motivovaní, hrají to, co si vymyslí, nikdo na nikoho netlačí.

Ke vstupence do Lucerny budete rozdávat pokračování desky Dáreček. To jsou přebytky z jara?

Já jsem dělal produkci té první série a sestavil jsem nakonec dva komplety, jeden takový víc večírkový, druhý zase víc alternativní, které vyšly na těch dvou discích. A nepasovalo mi do toho pět nahrávek, které samy o sobě byly dobré, ale nehodily se tam, a také 35 písniček už by bylo moc. Tak jsem si je schoval, protože už jsem věděl, že ten koncert budeme dělat, a říkal jsem si, že ke vstupence přidáme pět nahrávek. Nakonec jsme ale samozřejmě oslovili ještě jiné kapely: hráli jsme třeba někde na koncertě s kapelou Jablkoň, a já jsem si říkal: "Jak jsem na ně mohl zapomenout, taková milá vtipná kapela...?" A tak se to navršilo, a těch nahrávek je tam nakonec třináct. Celé je to jenom velká drzost. ( smích)

Když máte celkem 43 předělávek vašich písniček, to se asi všichni jejich tvůrci jako hosté do Lucerny nevejdou. Jak jste to vyřešili?

Spousta jich taky ten večer někde hraje. Udělali jsme to tak, že jsme je postupně zvali na jednotlivé koncerty šňůry. Začali jsme 13. listopadu ve Valmezu a končíme 31.11. ve Zlíně v Česku, a pak se ještě hraje na Slovensku. A do toho, do těch čtrnácti dnů, se musí všechno nacpat, takže jsme to zpytlíkovali tak, aby na každém koncertě byli aspoň dva, nejlépe tři hosté. A v Lucerně navíc přijdou ti bývalí členové. Taky tam budou všelijaké výtvarné objekty, různé drobnosti z recyklovaných materiálů. Na albu Dáreček i na turné spolupracujeme se společností Ekokom, která se recyklací zabývá, což nám přišlo ve spojení s coververzemi jako bezvadné! A upozornit na potřebu uklízet po sobě a starat se o prostředí, ve kterém žijeme, mi přijde lepší než propagovat třeba energetické nápoje.

Mňága proslula kombinací temných, až depresivních textů a veselé muziky. V poslední době ale, jakoby navzdory stavu společnosti, jsou i ty vaše písničky dost optimistické. Nevyčetl vám někdo tu proměnu?

Jasně že jo, protože ty písničky, které jsme dělali v takovém tom postpubertálním, melancholickém rozpoložení, byly strašně upřímné a souzněly s lidmi, kteří jsou v mladším věku citliví a vnímaví. Bojují s rodiči, hledají partnera, nevědí, kde budou pracovat - tam je strašně jednoduché se jim trefit do nálady. A když to je depresivní, působí to na ně důvěryhodně. Dneska už je mi ten přístup cizí, a je mi taky jedno, když mi nějaký puberťák řekne, že už to dnes celé stojí za ho*no. Považuji se za klikaře, že jsem z těch stavů vybruslil, a chci už jen hledat v životě to pozitivní.

Jak se to ovšem srovnává s tou dnešní takzvanou "blbou náladou"?

Ta mě vůbec nezajímá. Obecnou náladu ve společnosti si vytvořili sami lidé. A pokud je někdo v nějaké komunitě, která se zabývá neustálým sledováním depresivních věcí v televizi, nebo v tisku a marným lamentováním nad tím, tak to je jeho věc, v tom už nejedu. Chci naopak žít v komunitě, která mě baví a něco mi dává. Rodina i kapela. Nechodím na zkoušku kapely, abych si tam zanadával a trápil se, že nějaký kretén někde něco rozkradl. Spíš mě zajímá, co vymyslet pozitivního, jak třeba vychovat děti, aby z nich nebyla úplná paka. Věci, které můžu sám ovlivnit. Nálada ve společnosti je taková, že všichni by chtěli všechno, a nejlépe aby jim to někdo dal zadarmo. A už jim nestačí to, co jim dřív stačilo, chtějí víc a víc. Bavil jsem se o tom s Márdím z Vypsané fixy, který se smál, že by pořadatelé byli nejradši, kdyby oni jako kapela hráli nazí a ještě u toho stáli na hlavě. Aby prostě divák dostal něco extra. Protože normální, dobře odehraný koncert už nikoho přece nezajímá, a to, že kapela je třeba dobrá, už se považuje za samozřejmost. A tak je to se vším.

Takže problémem není krize, ale konzum?

Teď jsme třeba přijeli do Ostravy, a tam, kde dříve byly všechny ty hutě, je teď ten nejgigantičtější obchodní dům, co jsem kdy viděl. Tak jakápak blbá nálada? Kdyby byla opravdu taková krize, jako se tvrdí, kdo by tam asi chodil nakupovat? Těch pár bohatých? A je to vidět i na festivalech - všechny ty velké byly vyprodané. Colours, Pohoda, Rock For People... Všude tisíce lidí, kteří za několik dnů dají tolik, co jiní za dovolenou. To jsou normální shopping parky, pro lidi, kteří se chtějí zabavit, vedlejší program, stánky, všechno to okolo, je stejně důležité jako ty kapely.

Kdysi vyšla skvělá knížka Z nejhoršího jsme uvnitř, ve které jste popsal cestu od svých začátků, až k momentu, kdy se Mňága dostala na vrchol popularity. Když už máte to výročí - nechystá se nějaké pokračování?

No ani ne, protože to by byly takové ty muzikantské historky, kdo kde se s kým rozešel, a kde jsme hráli nejdřív a kde potom. To pokračování by už bylo asi jen stejné. Navíc nevím, co má dneska hodnotu, co by se mělo předat čtenářům dál. Spousta těch historek je taky takových, že se moc publikovat nedají, ale zároveň k té historii hluboce patří, a bez nich to není ono. Jako když řekneš A a nedodáš k tomu B, je to pak takové neúplné. Taky jsem přečetl snad všechny knížky, které vyšly v Česku o hudbě, a o zahraničních nebo domácích kapelách. Považuji je za literaturu, která je strašně vtipná, dobrá, třeba knížky F.R.Čecha nebo Honzy Hauberta z Visacího zámku, ty jsou skvělé. Ale když jsem si to přečetl, tak mi nějak došlo, že už bych mohl jen napsat to samé. Ty koncerty, to je jako kopírka, to má snad každá kapela stejně. A proč psát, že jsme někam přijeli, zahráli a odjeli? Navíc už si nic nepamatuju. To radši udělám pro fanoušky nějaký zpěvník, souhrnné vydání textů s akordy.

Čtěte dále

další zprávy