Perličky z archivů dob temných i radostných

12.12. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Vymetání archivů hudebních nahrávek všeho druhu je u nás poměrně oblíbenou činností hned několika vydavatelů, ale přesto se nově stále objevují nejrůznější rarity. Koncert Svatopluka Karáska a jeho přátel tak vychází po jednadvaceti letech poprvé v původním rozsahu (z nějž kdysi vyšel výběr na kazetě), zatímco třetí řadové album písničkáře Jaroslava Hutky vychází prvně nejen na kompaktním disku, ale hlavně poprvé v zemi svého vzniku. A to více než po třech desetiletích.

Jaroslav Hutka: Pravděpodobné vzdálenosti (Galén)
http://www.hutka.cz/

V polovině sedmdesátých let ještě nebyl idealismus a nechuť se smířit s tím negativním, co nás obklopuje, důvodem k posměchu či nenávisti jako dnes. Jaroslav Hutka tak byl jedním z nejoblíbenějších písničkářů. Také ostatně tehdy nesahal národu na jeho modly. O co víc byl ale tehdy oblíbený u posluchačů a jeho koncerty byly natřískané, o to víc se okolo něj stahovala smyčka zájmu StB. Sice mu jako jednomu z mála z řad těch, kteří si to nevysloužili ideologickou angažovaností, stihly předtím vyjít dokonce dvě gramofonové desky, ale bylo to jen pro to, že šlo kolekce moravských lidových písní, které si netroufl zakázat ani tehdejší režim. Na autorské album nemohlo být ani pomyšlení.

Jaroslav Hutka jako mnozí jiní neemigroval dobrovolně. První deska Hutkových vlastních písní tak vyšla v roce 1979 ve Švédsku, až poté, kdy byl písničkář vyhnán do emigrace. Pro české posluchače šlo o ceněnou raritu, masově dlouhá léta nedostupnou. Nevyšla tu ani ihned v době porevoluční, ani s rozšířením kompaktního disku jako formátu v polovině devadesátých let, kdy došlo i na mnohé reedice gramodesek jeho kolegů. Opravdu poprvé se oficiálně objevuje až teď. Pamětníci a letití příznivce zajásají, ale otázka, zda už není pozdě, visí ve vzduchu.

Album totiž silně reflektuje atmosféru tehdejší doby, navíc se vlastně jedná o jakýsi pokus o průřez tehdy více než desetiletou „kariérou", ovšem omezený repertoárem koncertu z roku 1977, z jehož záznamu se vybíralo. Na rozdíl od na stejné značce ve Švédsku vydaných, sevřených alb Vlasty Třešňáka, Karla Kryla či Vladimíra Veita, tak Hutkovy Pravděpodobné vzdálenosti působí roztříštěně, stylem „od každého trochu". Jsou tu historické alegorie, moravská lidovka, sarkastické ironie, infantilní hříčka se slovy i nejsilnější autorova poloha - lyrika kombinovaná s jasným názorem, jaká se objevuje nejen v titulní písni, ale především ve skladbě Litvínov, jedné z nejlepších, kterou kdy napsal.

Třetí Hutkova deska u nás vyšla úplně poprvé. Právě ty dvě, spolu s v duchu kramářské písně napsanou historickou reflexí Kat Mydlář patří bezesporu k tomu, co přežilo a má platnost dodnes, zatímco jiné už přece jen po letech působí vyčpěle. Známá Havlíčku Havle zní ve zpětném ohlédnutí příliš prvoplánově, Sociální balada pak navíc i archaicky, plná nepamětníkům nejspíš už téměř nesrozumitelných konotací. A toho, že Kamna, které lze brát jako zpestřující koncertní vsuvku pro nenáročné, nenahradila na nahrávce nějaká silnější skladba (namátkou mě napadá vynikající Lidé dvacátého století) lze i po více než třiceti letech litovat. Každopádně podobně jako u krátce poté vydaných starších nahrávek Mertových, jde i v této reedici o chvályhodně splacený dluh.

Sváťa Karásek a hosté: 1.1.1990 (Black Point Music)

Koncert Karáska a jeho hostů připomíná radostnou dobu. V první den roku 1990 se konal ojedinělý koncert. Pod záštitou časopisu Vokno vystoupilo v dost neuvěřitelném prostoru zasedačky Národního výboru Prahy 2 několik písničkářů i postav českého undergroundu. Nahrávka vyšla na kazetě, a po dlouhých letech se objevuje její o reedice, rozšířená o 40 minut. Cennější než zachycené skladby paradoxně na ní jsou nejrůznější promluvy a komentáře. Právě ony krásně a v plné síle dokumentují období tehdejší atmosféry, plné čerstvě nabyté svobody.

Bylo by zajímavé udělat empirický pokus, jak by nahrávka působila na mladší generaci, která tehdejší dobu nezažila a jen těžko si bude umět představit, co například znamenalo slyšet zpívat někoho, o kom do té doby bylo možné vědět jen z doslechu, neboť jeho osobu po vyhnání do exilu představitelé předchozího režimu prostě vygumovali. Atmosféra uvolněnosti i pospolitosti, plná přesvědčení, že nyní už bude po bídných letech dobře, a že některé zde zpívané texty už pozbývají platnosti, je na nahrávce všudypřítomná.

Svatopluk Karásek před třemi lety na festivalu v Jimramově. Evangelický farář Svatopluk Karásek, který čerstvě přijel ze Švýcarska, zde nejen vystoupil, ale coby hostitel uvítal další kolegy. Nejenom Jaroslava Hutku, ale i jako písničkářku zcela neznámou Ivu Vodrážkovou, jejíž lyrické a procítěné písně jsou působivé i s odstupem let, a také jednoho z neprávem opomíjených českých zpěváků s kytarou Zbyňka Benýška. I u jeho inteligentních a pro mnohé posluchače možná až příliš kultivovaných a intelektuálních skladeb čas nehraje roli a mohou oslovit i dnes. Pomineme-li legrační undergroundovou formaci The Hever and Vazelína band s „protestsongem" Tesilová verbež, nejparadoxnější je účast harmonikáře Františka Horáčka zvaného Jim Čert, který se zde sice prezentuje krásně zhudebněnými texty z tehdy ještě pouze v zasvěcených kruzích známého Tolkienova fantasy románu Hobit, ale na kterého se o několik let později sesypala hromada jasných důkazů, že se jednalo o ochotného, a za tuto činnost dobře placeného donašeče Státní bezpečnosti.

Spiklenecká atmosféra vydařeného večírku, poznamenaná jen neustálým vyháněním všech vystupujících zpoza mikrofonu, neboť „čas je neúprosný", dýchá z dvě a čtvrt hodiny dlouhého záznamu od začátku do konce. Dnes jeho vydání nejspíš přivítají jen pamětníci, ale je víc než jisté, že jednou bude cenným dokumentem své doby.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek