Paranoia? Ne, jen lekce z life-stylu

21.11. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Podle různých moudrých věrozvěstů by rocková muzika měla být už dávno mrtvou a vyčpělou záležitostí. Realita je ovšem přesně opačná: stále a stále vycházejí nové svěží a nejrůznějšími žánry občerstvené desky, pulsující energií. navíc často takové, které nechávají zapomenout na včerejší módní vlnu, která je měla údajně vystřídat. A co víc - díky postupujícímu vývoji záznamu zvuku stále lépe přenášející ono napětí, kvůli kterému je rock v různých formách už několik desetiletí pro posluchače přitažlivý. A vlastně vůbec nezáleží na tom, kolik je jeho tvůrcům let.

Phil Shöenfelt & Southern Cross: Paranoia.com (Easy Action) http://www.myspace.com/philshoenfeltsoutherncross

Čas letí a rodilý Angličan Phil Shöenfelt už patří k domácí scéně půldruhé desítky let. Ale zatímco v devadesátých letech se jeho temnému písničkářství otevírala posluchačská náruč, minimálně co se týče nahrávek v posledním desetiletí jakoby jeho mateřská formace Southern Cross (jeden čas byla tendence ji prezentovat jen pod příjmením Shoenfelt) byla na vedlejší koleji. Vyšlo sice hned několik výborných archivních a rekapitulačních nahrávek, vyšla alba projektu Fatal Shore i koncertní deska akustického dua Shöenfelt-Cingl (poněkud zabitá nepovedeným zvukem), ale vedle často výborných koncertů tu byla jen jedna jediná studiovka Ecstatic. Vydaná před osmi lety. Kdo už lámal hůl, má důvod změnit názor.

Koncertní energii tentokrát Southern Cross přenesli i do studia. Starý pes se přitom nesnaží přesvědčit, že s novou barvou chlupů je vše jinak. Pořád je tu funkční trademark aneb mix syrové energie Iggy Popa, dekadentní nadhled Nicka Cavea, melancholie, poezie, gotický odér a přírodní country živočišnost. Ale přitom všem se z mlhy na blatech vynořuje svalnatá postava s naběhlými žílami, plná odhodlanosti, plná sebevědomí, před kterou kdo neuhne, bude nekompromisně zadupán silou valícího se stáda dusajících kopyt.

Schopnost vymlátit z tisíckrát použité kombinace několika akordů podmanivé melodie i uhrančivé nálady je totiž Philovi vlastní. Ale tentokrát měl i šťastnou ruku při výběru studia. Jestliže v minulosti totiž často šlo o boj, dostat do nahrávky alespoň zlomek koncertní energie, tentokrát nejenže tam je všechna, ale navíc se podařilo vrstvením kytar a další důmyslnou produkcí dodat zvuku neobyčejnou plastičnost, všechny ty ozvěny nálad zakouřených hospod, najetých kilometrů a nevyslovených příběhů i zážitků, které si zúčastnění nechávají pro sebe.

Album vychází osm let po svém předchůdci. V devíti skladbách (doplňuje je desátá od - no ano, Iggyho & Stooges) se rozhodně Shöenfelt nezačal jako autor zaobírat něčím veselým. Temné stránky reality, osobní terapie ze znechucení lecčíms, co nás obklopuje či občas jen pouhá zdravá naštvanost. To všechno už jsme od něj slyšeli. Ale přesto tu je všudypřítomný pocit, že jde o věty, které je třeba opakovat, a z nichž mnohé oplývají katarzí, nabízejí smíření a naopak se vyhýbají sklonům k sentimentu. S opakovaným poslechem se vkrádá jistota - pod jižním křížem vlajku na stožár vytáhla a z přístavu zatím vyplula ta nejlepší loď.

* * *

Goro: Self-pity As A Lifestyle (Keyo)
http://bandzone.cz/goro

Pražští indie-rockeři Goro se poflakují po domácích a občas i zahraničních klubech hezkých pár let a nepatří ani k protěžovaným, ani k těm spolkům, které pro někoho znamenají kult. Netváří se jako spasitelé "scény" ani jako někdo, jehož názory jsou tak výjimečné, že nikdo jiný takové nemá. Dokonce ani nikdo nikde moc nezdůrazňuje, že s nimi dříve hrával Marek Klasna, jeden z nejtalentovanějších bubeníků současnosti (nyní např. Ecstasy Of St. Theresa). Prostě jen hrají muziku která je baví. A po dvou spíš demonahrávkách a nezáviděníhodných peripetiích s jeho nahráváním, popsaných na jejich profilu, konečně vydali debutové album.

Album vyšlo jako teprve druhý titul vydavatele Keyo, který také stojí za magazínem Full Moon. Album otevírá post rockem načichlý svět rozmazaných kytar, který by mohl zajímat každého, kdo má z domácích vod rád třeba táborské C, babické The Mood nebo hradecký Pavilon M2, a který zve do zvukové koupelny, kde se vše odráží od dlaždiček a cáká na všechny strany. Zastřený zpěv v pozadí prozrazuje chuť k přirozenosti (úchylnost některých českých zvukařů přesvědčit posluchače nahrávek, že zpěv je hlasitější než bicí, je občas už únavná) a tendenci zachytit koncertní energii i do pomyslných drážek. Následné melancholické, ale energií napěchované sonické stěny jsou už jaksi samo sebou.

A kvůli nasazení rozhodně stojí za to Goro ( fakt si ještě někdo ten japonský seriál s posmutnělou holčičkou, hledající svého psa, ještě pamatuje?) poslouchat. Jestliže například v Raging Oceans Of Your Mind se jen bezhlavě řítí v před s punkovou odhodlaností, v následující Fire už rozpoutávají nefalšovanou hysterii. Přesto jim mnohem víc sluší poloha, kterou předvádějí v na melodii i nápadité gradaci postavených Dynamite nebo Revelation. Právě z ní je patrné, že syrové a přímočaré punkové pojetí prostě nemají Goro v krvi, zatímco když se kytary rozjedou do spletitých vyhrávek a kombinují je s ostře řezanými a odsekávanými riffy kytar, je "to" tam.

Goro se konečně dočkali debutu. Jako odrazový bod je debut Goro velice vydařený. Teď jde o to, jestli ho jeho tvůrci budou brát jako definitivní uzavření kapitoly skupiny, která se rozkoukává, jako důvod ke skoncování s nálepkováním "punk" a "emo" a impuls k tomu jít dál vlastní cestou, a nebo se nechají uchlácholit dalšími řečmi o „čerstvém závanu" a podlehnou plácání po ramenou jak je to dobře, že "neznějí česky". Po podobné nahrávce to totiž nemají zapotřebí.