Paneláková melancholie a vlajky spojených kuchyní

27.11. 15:30 | Autor: Antonín Kocábek

Sklony k intelektualismu jsou mezi těmi, kteří hudbu nepovažují jen za kulisu k jiným činnostem, poměrně rozbujelé. Snadno se pak stane, že jsou ti populárnější odsunuti do hypotetické škatulky "nezajímavého mainstreamu", ačkoliv mnohdy nabízejí víc než ti, kteří se programově ohánějí undergroundem či nezávislým přístupem. Dva dnešní tipy toho jsou důkazem.

Vypsaná fixa: Detaily (San Piego rec.)
http://bandzone.cz/vypsanafixa

U Vypsané fixy, i přes dnešní pozici kapely, která nemá problém s návštěvností, zájmem o nahrávky a mezi festivaly si může vybírat, je pořád patrné, že vyšla z indie scény. O letošní desce se po jejím vydání překvapivě ani moc nemluvilo, a jen těžko spekulovat, zda to bylo proto, že jako minulá nevznikla v Británii nebo že je zdánlivě tak nenápadná. Což je škoda, protože svou úrovní za sebou nechává nejen dva své předchůdce, ale hned celou řadu těch kolegů, kteří nad pardubicko-pražskou čtyřkou mají tendence ohrnovat nos. Aktuálně vyšla i na vinylu.

Detaily reflektují příběhy ze sídliště. Detaily ze života na sídlišti prozrazují, že Márdiho neopouští pozorovací schopnost, kterou obratem přetavuje v přesné postřehy, poskládané do zašifrovaně působících a místy až surrealistických textů. Mejla zas ukazuje, proč by k němu minimálně půlka kytaristů domácích indie kapel měla jít do učení. Konstatování, že rytmika vše žene vpřed s punkovou energií, které ale dokáže dát mnohem sofistikovanější podobu, je už pak jen nudným opakováním. Kdyby se půlka těch, kteří se považují za alternativní, progresivní, zajímavé, aktuální…(doplňte si sami), posouvala vpřed, měla nápady a makala na sobě tak, jako tihle čtyři, možná by to s naší scénou vypadalo mnohem lépe. Tahle nahrávka totiž představuje kapelu, kterou v mezinárodním měřítku determinuje region, ale nikoliv kvalita její hudby.

Celkové vyznění je až překvapivě melancholické, a i ty skladby, které jsou energicky rozjeté v sobě mají něco ze sídlištní tíživosti (která je tématem) i stresu a tlaku, který provází současnou dobu. V závěrečné Dohasnul je mimochodem víc ducha Karla Kryla než u všech těch, kteří jeho skladby przní obskurními stádními předělávkami – a není řeč zdaleka jen o samozvaném spasiteli češství Danielu Landovi.

Vypsaná fixa si znovu poskočila. Na většině nahrávky se ale Fixa nevzdává živelnosti, i když syrovost si nechává na koncerty a z nahrávky překvapuje propracovaným zvukem a důmyslnými aranžemi. Zraje. Oproti předchozímu Klenotu má nepřekvapivě trošku horší zvuk, ale mnohem lepší obsah. Shrnuto: tohle není jen "český nadprůměr", ale prostě dobrá deska. A to, že už podruhé bylo CD zabaleno do kandidáta na digipack roku, je už jen bonus.

Republic Of Two: United Flags (Massimo rec.)
http://www.myspace.com/republicoftwo

Obal remixové desky vychází z obalu debutu. Souběžně s druhým albem The End Of War se fanoušci křehké pop-folkové formace dočkali i alba remixů a remaků. Což je kategorie hodně diskutabilní – podobně jako u alb tribute coververzí by mělo jít o ukázku invence, fantazie a produkčních schopností zúčastněných, ale dost často to končí jen nudnou exhibicí ega, necitlivě ignorující podstatu původního materiálu. U aktuální, trochu nesmyslně samostatně vydané desky RoT, je to tak půl na půl.

A tou půlkou, která vede, jsou rozhodně covery. V poloze, v jaké hrají Prisoners, lze vzít na milost i Charlie Straight, jinak jednu z nejpřeceňovanějších (a také nejméně původních) českých kapel vůbec. Samotné remixy totiž představují spíš polohu "zajímavé" než "přínosné", natožpak "výjimečné".

Vůbec nejzábavnější je porovnávání: To jak Move uchopili EOST a jak Armin Effenberger z Cartonnage či jak se liší verze Home od Photolab a od Tvykse, rozhodně stojí za to. Jinak se většina zúčastněných drží obvykle tradičních mantinelů – těch opravdových experimentů, jaký předvádějí DVA, je tu spíš minimum. Přesto album přináší silné momenty – pokud třeba Luno skončili tím, že odeslali svůj příspěvek a nebudou svou verzi hrát na koncertech, jsou sami proti sobě. I přes pestrost celého alba a mnohá pozoruhodná místa se ale opakovaně vrací otázka, proč deska nevyšla jen jako free download nebo například bonus k reedici. Vydávat ji samostatně totiž opravdu zavání samožerstvím.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek