Nůž v příborníku a konec světa v nedohlednu

11.11. 17:45 | Autor: Antonín Kocábek

Současnost nedává zdánlivě příliš důvodů k nadměrnému veselí, radosti a životnímu optimismu, což se pochopitelně odráží v hudební tvorbě - alespoň pokud nepředstírá a není pokrytecká. O to častěji se ale může stát, že důvodem k dobré náladě a inspirací se může stát snadno hudba sama. Třeba i pro to, že někdo zformuluje své pocity za posluchače a opatří je navíc příjemným hudebním doprovodem.

Kieslowski: Na nože (Indies Scope)
http://bandzone.cz/kieslowski

Duo pojmenované podle polského režiséra začalo svou činnost nenápadně a vlastně i trochu kuriózně - recyklací písniček dnes už polopozapomínané mostecké skupiny Bez peří, kde David Pomahač, polovina Kieslowski, působil jako baskytarista. Mnohé skladby z této množiny se ještě objevily na debutové desce Tiché lásky, která vyšla loni v únoru. Od té doby ale duo zaznamenalo výrazný posun, zbavilo se nejistoty, nabralo na lehkosti i přesvědčivosti, a aktuální podzimní albová dvojka pro mě znamená jedno z nejlepších letošních tuzemských alb vůbec.

Duo vydalo už třetí titul během dvouleté existence. Ty zdánlivě obyčejné písničky totiž představují porci zcela nadčasového materiálu, který může být přitažlivý jak pro melancholické teenagery, kteří se perou s hledáním identity i potřebou romantiky, stejně jako pro třicátníky, kteří se vyrovnávají s krizí středního věku. A dost možná mohou být srozumitelné i pro ty, kteří už toho mají za sebou opravdu hodně, protože se zkušenostmi se mnohé z toho, o čem Kieslowski zpívají, lépe chápe. Na druhou stranu v písních, které se nebojí ani přírodní lyriky, ani reflexe složitosti partnerských vztahů, nechybí ani střípky, ve kterých růžky vystrkuje zdravý cynismus a nadhled nad sebou ("piju dál, piju víc" resp. "protože chlastám a střídám ženský...").

Navzdory sestavě tvořené jen akustickou kytarou a klávesami se Kieslowski na ryze písničkovém albu nebojí ani hrátek se zvukem, nahrávka má freak-folkově rozevláté inro i závěr, citlivě jsou zakomponované perkuse a další hostující nástroje i využité studiové efekty. Posluchačův pocit umírněnosti a víry interpretů v sílu svých skladeb podporuje i nedlouhá stopáž desky, u které opravdu nehrozí stav přesycenosti. Jako bonus nicméně desku doplňuje na druhém disku EP Tanečnice z letošního ledna, původně vydané jen digitálně, kde dvojici vlastních skladeb doplňuje sedm remixů.

Kieslowski na pódiu i na plátně. S obehráváním alba si lze uvědomit pozoruhodnou věc: dvojici se podařilo zabrat si pro sebe neobsazený claim - či řečeno s ekonomy, "najít si díru na trhu". Indie folku nebo chce-li někdo, akustickému popu, se u nás totiž věnuje minimální množství kapel a projektů, a těch, kteří mají podobně dobrý vkus a zřejmou jasnou vizi, ještě méně. Křehkost, šansonová uvěřitelnost, silné melodie, ryzí písničkářství, chuť ke zvukovým experimentům i citlivá schopnost aranžérsky výsledek "nepřeplácat" - to všechno tu je. Kieslowski dokážou napsat silnou životní výpověď i "jen" geniálně navodit náladu, opatřit to melodií, která se zaryje pod kůži a zahrát tak, že z toho mrazí. Už dlouho jsem neměl tak silný pocit potřeby okamžitě přestat cokoli dělat, rozvalit se v křesle, nalít si dobré víno a jen dokola poslouchat, tak jako u tohoto alba.

Zrní: Soundtrack ke konci světa (Zrní & Applause booking)
http://bandzone.cz/zrni

Kladenské Zrní už dávno nepatří k začátečníkům, nicméně také není přehnané říci, že rozhodně nepatří k masově adorovaným interpretům. Každopádně se pomalu, ale jistě posouvá vpřed, poučuje se a slyšitelně vyvíjí, důsledně dopilovává svou podobu a naplňuje zjevné ambice. A zatímco debut se nesl ze všeho nejvíc v rovině hledání a tápání, a na druhém albu Hrdina počítačový hry jde do světa už byl především patrný silný, ale jen částečně využitý potenciál, a teprve na třetím albu konečně kapela opravdu dokázala zúročit to, co v ní dříme.

S obsahem alba skvěle koresponduje poetický obal. Zatímco naživo pětice pracuje hlavně s akustickým vyzněním a dominantními houslemi, tak trochu uvězněná v klišé české alternativy let minulých, na albu je zvukově pestrá, moderní a přesvědčivá. A není to jen hosty: využívá nemalé instrumentální schopnosti jednotlivých hráčů, ale dokáže je ukontrolovat, aby nesklouzávaly ke zbytečným exhibicím, zároveň neztrácí emoce, a nebojí se hledat další zvukové možnosti.

Právě ty jsou, spolu s evidentní chutí nejen hrát, ale i "hrát si", tím asi nejcennějším, co nahrávka nabízí. Nijak zvlášť mě neoslovují po poezii toužící a místy poněkud patetické texty, navíc podané poněkud zasněným a jakoby mimo realitu plovoucím hlasem, ale ono všudypřítomné hudební hledačství, spojení beatboxu s akustickými nástroji, patrná nespokojenost s tím skladbu pouze přehrát, tajuplné nálady beze strachu z romantiky a koneckonců i určitá lehkost a neurputnost, která se celou nahrávkou proplétá, jsou skvělé. A rozhodně přinášejí něco, co u nás často především u zavedených interpretů, kteří se považují za alternativní, zcela absentuje.

Zrní je na novince zas o kus dál. Mnohé skladby navíc mají až hitový potenciál ve spojení přitažlivé melodie a propracované gradace, a to navzdory vyhýbání se omletým písničkovým strukturám. Je tu cosi z upřímného písničkářství i alternativních experimentů, mladistvého nadšení i muzikantské neokázalosti. A co hlavně: kapela se nestydí za české kořeny a nechybí ji dostatek vlastní originality, aby byla jako někteří jiní nucena to maskovat kopírováním svých zahraničních vzorů.

Jen jedna věc není příliš jasná: co má tahle příjemná, vstřícná, oproti minulosti výrazně optimističtější a po všech směrech sympatická hudba společného s v názvu proklamovanou apokalypsou? Zrní totiž natočili výbornou a vyrovnanou desku, pro kterou je ale asi nejcharakterističtějším slovem "smíření". Na druhou stranu: pokud by měl mít konec světa podobný hudební doprovod, nebylo by ho absolvovat vlastně až tak zlé.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek