Nové kabáty, trampská romantika i rozpustilé listí

28.10. 18:30 | Autor: Antonín Kocábek

Staré v novém kabátě nebo nové, efektně střižené podle kabátů starých? A těm, kteří hledají v hudbě jen to nové, je lépe závidět nebo je litovat, že si neužijí nadčasovosti? Podzimní doba ovšem přeje jak melancholii, tak i čiré radosti z hudby bez potřeby soutěže a konfrontace, kdo dočůrá výš. A už samotné cesty jsou, řečeno s Oldřichem Janotou, mnohdy cílem.

Wabi a Ďáblovo stádo (Universal)
https://www.facebook.com/WabiADablovoStado

Wabi Daněk se potkal na jednom albu s Radůzou, Anetou Langerovou a bandou excelentních muzikantů. A vrhli se na nové úpravy trampské klasiky. Ve spartánských podmínkách, kdy se nahrávalo v horském srubu, vznikla poměrně výjimečná deska, v mnohém jdoucí proti myslitelným konvencím. Pro běžného mainstreamového posluchače to asi budou jen "zase nějaký nově předělaný starý písničky", ale při bližším ohledání se tu toho pod povrchem děje tolik, že jde vlastně o experiment takového kalibru, že je půlka zdejší alternativní scény ve srovnání s ním bez přehánění úplně konzervativní.

Album se jmenuje jako celý projekt, tvořený celou řadou nejen muzikantů. Ze všeho nejvíc je na tom albu fascinující ta odvaha. Rozhodnout se předělat a "zaktualizovat" trampskou klasiku, písně, které tisíce lidí znají a mnozí s kytarou i léta hrají a zpívají, rozhodně není snadné. Tedy pokud má tvůrce alespoň trochu soudnosti, výsledek nemá být trapný a konečným resumé jen konstatování "je to jen špatný odvar originálu". To, že někde se to tentokrát povedlo hodně a někde méně, už není tak důležité.

Muzikanti v čele s Pepou Štěpánkem si s materiálem vyloženě pohrávají. Mění tempa i žánry, často se tu swinguje, zaznívají drobné muzikantské finesy, které všemu dodávají skvělou atmosféru, běžně se používají analogové klávesy i elektrické kytary, ale zároveň je tu patrná všudypřítomná úcta k originálům. Tady nešlo o to vytvořit co nejodlišnější verzi - ostatně zahrát country třeba jako punk dokáže snad i úplně ta nejnenápaditější kapela - ale podívat se na téma novýma očima.

Výtečný je houpavý Dawson, hodně zajímavé jsou až posmutněle melancholické Hudsonské šífy, a když Radůza zpívá Ryvolovské Hejno vran, je v tom taková porce romantiky, jako když si i po dvacáté pustíte Tenkrát na západě. Povedl se i Tvůj bílý šátek s Anetou Langerovou, atmosférou ale do kompletu příliš nezapadá: je dobře že byl zařazen jako bonus. Možná by albu pro pestrost prospělo oslovit víc interpretů, ale jednak se upnout ke "coby kdyby" je v tomto případě slepá cesta, a jednak vůbec není nic nereálného časem navázat další kolekcí: materiálu je k dispozici dost. I tak tohle pozoruhodné dobrodružství za absolvování stojí, a pokud k němu posluchač je schopen přistoupit bez předsudků, může se dočkat zjištění, že propojení minulosti se současností v sobě skrývá až netušený potenciál.

Listolet: Listolet (Indies Scope)
http://bandzone.cz/listolet

Prostý obal skrývá překvapivou porci. Když na jaře vyšla kolekce coververzí Mňágy a Žďorp Dáreček, jedním z nejméně známých jmen, ale zároveň hodně podařeným a výrazným příspěvkem byla skladba od brněnských Listolet. Po konfrontaci s jejich už před časem nahranou, ale čerstvě vydanou debutovou nahrávkou se nelze ubránit otázce, kde se tak výrazný objev v minulosti schovával? Protože kombinace folku, alternativních postupů, rockově písničkářské upřímnosti i bezstarostné optimistické lehkosti působí neotřele, nápaditě a nenuceně - a to, že proklamované elektro tam tak nějak (zatím?) chybí, není až tolik podstatné.

Křehké písničky jsou pestré, melodiemi se zarývají, a prozrazují dobrý vkus ve výběru vzorů, které si ústřední duo tvůrců pustí do obýváku. Většina nahrávky má v sobě působivost a bezprostřednost někdejší převážně dívčí sestavy Budoáru staré dámy, aranžérskou i muzikantskou jistotu Zrní a svobodu a nechuť nechat se nacpat do jedné krabice podobně jako Květy. A to vše ve společnosti silných melodií, u kterých převažuje silný pocit, že je znáte léta - podobně jako to umí Traband - a hravých i vstřícných jako je má Jablkoň. Když pak do toho všeho vpadne dryjáčnický, křečovitě humorný a lacině prvoplánový text V restauraci U Sama (kde pije pivo Usáma), působí to až jako podraz na posluchače. Podobně nepříjemně - i když už ne tak surově, z výborné kolekce vystupuje i těžkým zadkem obdařený, trochu jako z vesnické zábavy vypadlý Dobrý být.

Listolet se svým debutem řadí k výrazným objevům tohoto roku. Ale třeba Leť, holka leť je, s prominutím, hit jako prase, a závěrečné Tančící listí zas esencí toho nejlepšího, co je kapela schopna nabídnout. Eponymní album tak nejen v konkurenci v podobný čas vydaných novinek kolegů Kieslowski nebo Zrní vůbec nedopadá špatně. Celkově tak není moc velkou odvahou říct, že podobných příslibů se neobjevuje zas tolik, aby si bylo možno dovolit ten luxus, nad nimi mávnout rukou. A existuje pro kapelu lepší výchozí situace, než když už debut vzbuzuje neodbytnou zvědavost, jestli to takhle dobře zní i koncertně nebo zda se podaří s příští deskou takhle silnou nahrávku zopakovat?