Nestárnoucí vzpomínky a smysluplnost ohlížení

22.02. 17:45 | Autor: Antonín Kocábek

Vzpomínky a ohlížení jsou důležité, a to nejen pro pamětníky, jak by se mohlo zdát. V případě hudebních alb mají roli kronik: dokumentují dobu i její kolorit, vypovídají o něčem, co ovlivňovalo životy. Jejich vydávání je záslužná i osvětová činnost už z podstaty.

Bonsai: Historka (Galén)

Podtitul "Nahrávky z let 1982-1988" napovídá. Bonsai, stejně jako Nerez, Č.p.8, Bratři Ebenové ještě v triu nebo třeba Povijan s mladým Františkem Černým, patřili vedle písničkářů k tomu nejlepšímu z předrevolučního folku. Jenže co dnes znamená dvojnásobné vítězství na Portě? Možná je důležitější říct, že i jim nadšeně aplaudovalo třicet tisíc lidí v přeplněném Lochotínském amfiteátru v Plzni. Na rozdíl od šťastnějších kolegů se nedočkali vydání alba, které v té době nebylo samozřejmé a záleželo na vůli jiných. Že by na něj bylo z čeho vybírat, jasně dokazuje komplet vydaný s odstupem čtvrtstoletí po zániku kapely.

Tvůrci nevolili chronologické řazení, přeskakují mezi různými obdobími kapely, která začínala jako čistě akustická s poetickými písničkami a končila jako už folkrockové těleso, s klávesami a žánrovými výboji ze škatulky, která už mu byla těsná. Dva z původních členů ostatně nedlouho po rozpadu založili dodnes fungující rockovou Bílou nemoc, v popové i rockové hudbě zakotvila i původní zpěvačka. Mnohé písničky s odstupem prozrazují neukojené ambice i hledání, ale takových, kterým doba neublížila a jsou stále silné svou výpovědí i poetikou, je tu pořád hodně.

Vzpomínkové dvojalbum skupiny Bonsai má navzdory umírněné grafice bohatou obrazovou i faktografickou přílohu. O lecčems vypovídá už jen fakt, že z nedlouhé šestileté existence se podařilo shromáždit osmatřicet skladeb (na kulatou čtyřicítku ji doplňují dva bonusy z pozdější doby). Dokumentují nejen dobrý hudební vkus autorů, ale i jejich přirozené muzikantství: i s odstupem je zajímavé vnímat promyšlené aranže, s jakými se například proplétají někde až tři kytary a pestře střídají různorodé hlasy v čele s ojedinělým dívčím sopránem.

Dva ze základních členů skupiny už díky tragickým náhodám nejsou naživu. Písničky, které je přežily, jsou melancholické i zamyšlené a dokumentují dobu, jejíž vnímání se pomalu, ale jistě smrsklo na dva krajní póly v podobě vyhroceného boje s režimem, a nebo kolaborace. Jenže jak je patrné i z těch písniček, možností bylo mnohem více, a i podobně vlídná, i když nikoli myšlenkově prázdná hudba, k nim patřila a mnohým pomáhala nejen přežít, ale i nalézt směr.

Lze si jen představovat, kolika lidem asi tohle opožděné, ale přesto smysluplné vydání udělalo radost - přestože titulní a asi nejznámější skladba je o něčem tak marném a nehezkém, jako je rozvod. Emoce, postřehy z toho, co nás obklopuje a v mnohém se nemění, osobitá poetika - to všechno tu je. Ale mnohem zajímavější je si představovat, co tyhle písničky udělají s posluchačem, který ještě v době jejich vzniku nebyl na světě a je založením takový, že ho osloví. Protože o tom, že i takoví existují, jsem po tomhle "poslechu po letech", naprosto přesvědčený.

Michal Prokop & Framus Five: Krásný ztráty finále (Joe´s Garage)

Televizní talkshow Michala Prokopa trvala čtrnáct let, a vedle jiných zajímavých osobností bylo jejími hosty nemálo muzikantských kolegů. V souvislosti s jejím koncem na sklonku roku 2013 tak nepřekvapivě došlo ke koncertu, z něhož po roce vyšel záznam. Lze ho brát jako důstojnou tečku, a nebo jen jako uvolněný večírek s dobrým důvodem.

Na záznamu nechybí Prokopovy hitovky včetně té, která dala pořadu jméno a stala se jeho znělkou, ale došlo i na jeho současný repertoár a také jsou zachyceni tři z hostů: Wabi Daněk, Jana Kirschner a Lubomír Brabec. Jejich účast dokazuje nejen výjimečnost osobností, ale i to, jak nesmyslná jsou žánrová omezení a jak je snadné je překračovat, je-li vůle. A jen tak mimochodem i to, že zachycovat podobně ojedinělá muzikantská setkání má smysl.

Dva disky koncertního záznamu jsou tečkou za pořadem Michala Prokopa. Každý nosič, který obsahuje vedle hudebního disku i DVD s rozšířeným obsahem, je Prokopem vlastnoručně podepsaný. Má všechno, co si lze představit u spojení "vynikající koncertní nahrávka". Podobně jako mnohé archivní záznamy ho nejspíš mnozí budou brát jen jako záležitost pro pamětníky a projev nostalgie. Jenže je v něm i něco víc - a není to jen atmosféra večera nebo skvělá muzikantská souhra. Mluvím o radosti z hudby i její svěžesti navzdory věku zúčastněných v případě, že vše vzniká z lidské potřeby a nikoli z pózy nebo momentálního, dočasného okouzlení.

Koncertní nahrávky jsou často vnímány jako něco čistě komerčního, jako pouhá recyklace už vytvořeného materiálu, který se nemůže rovnat čerstvé studiové novince. Právě podobné desky jasně ukazují, jak je podobný pohled pomýlený a naivní i nafoukaný zároveň. A nejen kvůli tomu, že jde o jistý druh pohrdání tím nadšeným ohlasem, který je slyšet mezi skladbami.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek