Návraty křehkosti i referáty s neradostným obsahem

13.03. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Do škatulky underground se často smete i to, co tam patří pouze pomyslně, svou nepotřebou uplatňovat na hudební vyjádření pravidla mainstreamové produkce. Ač se to mnohým nemusí líbit, jsou i hudebníci, co si nelámou hlavu potřebou přizpůsobovat se potenciálnímu příjemci a předem rezignují na představu, že všechna hudba vzniká pro posluchače. To, že je podobný přístup přivede na okraj zájmu masového publika, jim bohatě vyváží svoboda vyjádření, kterou tím získají.

Z jedné strany na druhou: Komplet 1985-2010 (Guerilla rec.)

Stačí jediný poslech, aby i průměrně vnímavému posluchači došlo, proč je pro mnohé pamětníky projekt Z jedné strany na druhou natolik důležitý. Ač šlo o celkem krátkodobou záležitost, která v roce 1986 vyvrcholila jediným koncertem a samizdatově šířenou studiovou nahrávkou (která nemá ani 40 minut), přesto na ni mnozí nejen s úctou vzpomínají, ale i opakovaně ji šíří dál. Jestliže ale vydavatelství Black Point v minulosti vydalo jen zmíněné studio, aktuální vydání věrno svému názvu přidává i záznam onoho jediného koncertu a jako bonus i čtveřici loni pořízených skladeb, které jsou jakýmsi epitafem.

Základní trio projektu. Čtveřice tvůrců, která se v projektu sešla, stojí za připomenutí. Ústředním pilířem byl Jan Brabec, který už v té době měl za sebou nejen několikaleté členství v Plastic People, ale mihl se i sestavami kapel DG 307 a Národní třída. Tam se potkal s klávesistou Vítem Bruknerem, dalším zúčastněným, se kterým pak v devadesátých letech působili v Domácí kapele, která bývá občas považována za volné pokračování celého projektu. Brukner je navíc jedním z pilířů a dodnes členem divadla Buchty a loutky. Třetím do party se stal houslista Ladislav Leština, stejně jako Brabec několikaletý člen Plastic People, a kvarteto doplnila zpěvačka Andrea Landovská, později dlouholetá členka skupiny Majerovy brzdové tabulky.

Hudba projektu Z jedné strany na druhou je i přes personální propojení zcela odlišná od toho, co dělali a dělají Plastic People. Ačkoliv tam Brabec hrával na bicí, je zcela nerytmická, důrazně akustická, s velkým důrazem na křehké nástroje typu klavír, zvonkohra či vibrafon. Temnější a melancholičtější notu vyvažuje v nemalé míře křehkost a třeba ve skladbě Sieh des Todes Blasses Bild na jeden z máchovských textů až nábožná pokora. Celé pásmo působí nesmírně citlivě, místy romanticky a zasněně, jinde důrazem na vyznění až divadelně.

Deska, co nestárne. Zajímavá je i nadčasovost, ve které se skladby přibližují návaznosti na vážnou hudbu. Ačkoliv vznikly už před čtvrtstoletím, vůbec to nehraje roli. Což potvrzuje pověst iniciátora Jana Brabce jako člověka silně zásadového nejen v občanských postojích, ale především v uměleckém názoru. Bez ohledu na to, zda šel s proudem nebo proti němu, natožpak zda se tím někomu zalíbí. Při poslechu nahrávky pak také nabývá jasných rozměrů to, proč míval podle pamětníků v Plasticích časté spory ohledně hudby s Mejlou Hlavsou, který se nikdy netajil svou láskou k rocku a přímočarému hudebnímu vyjádření. Rozhodně tak jde o nahrávku, ke které se stojí za to pro její originalitu i po letech vracet.

Skrytý půvab byrokracie: Ouředníkovy referáty (Polí 5) http://bandzone.cz/skrytypuvabbyrokracie

Skrytý půvab byrokracie, který nedávno oslavil své desáté narozeniny, je rozhodně jedním z nejvýraznějších jmen alternativně undergroundové scény po listopadu 1989. Na rozdíl od mnohých jiných se totiž nikdy hudebně nevracel do minulosti a také se nikdy nespokojil s dosaženými pozicemi. Chuť experimentovat a otevírat nové stránky pomyslné knihy svého snažení je mu vlastní. I proto stojí za to si ho připomenout a upozornit na titul vycházející z knihy Patrika Ouředníka Europeana, který byl vydaný už loni.

Album uzavřelo další etapu skupiny. Fascinující je už jen pouhá forma. Vlastní album na CD je součástí vinylového bonusu, obsahujícího tři odlišné verze skladeb a dva remixy od skupiny Sporto a Ondřeje Ježka, který nahrávku míchal a masteroval. Vinylová deska je navíc pouze jednostranná - luxus, který nejspíš ocení jen sběratelé. Obsahem, který je ale natolik silný, že i tak výjimečnou formu odsouvá do pozadí, je pak cosi, co mnohem více než to, jak masa chápe slovo hudba, připomíná kombinaci netradičního výkladu dějepisu, mši podivné sekty a literárně-zvukový happening.

SPB s naprostou přirozeností míchají tradiční nástroje s elektronickými smyčkami a použitím různých hraček a industriálních propriet. To vše pojí i tentokrát se syrovými a surově působícími texty, plnými hrozivostí, které obklopovaly naše předchůdce, obklopují nás a pravděpodobně budou obklopovat i naše potomky. O absurdnosti světa ostatně deklamují i přímo v jedné ze skladeb s názvem Příroda je úchylná. Otevírají tak další rozměr - mnohé Ouředníkovy texty, které nahrávka využívá, svým vyzněním působí až ironicky a černohumorně.

Skrytý půvab byrokracie. Volné přechody z děsivosti k hravosti a zpět, podporují i různé hudební citace - od Ravelova Bolera po jiné povědomé melodie (například tu, kterou proslavila Marta Kubišová jako Dobrodružství s bohem Panem). Ty samozřejmě obvykle ještě umocňují kontrast s texty. Výsledek je nejen inspirativní ve všech směrech pro všechny, kteří nehledají jen to už nalezené, ale i přesvědčivý v kontextu vývoje skupiny, která by klidně mohla svým snažením mohla zosobňovat definici alternativní hudby. Silný hudební - a vlastně nejen hudební - zážitek.