Nalézání ztracených jistot a pozitivní ponor

04.12. 16:30 | Autor: Antonín Kocábek

Jednoduchost, nebo sofistikovanost? Nápady, nebo kvalita muzikantského provedení? Posluchačská vstřícnost, nebo témata náročnější na sdělení i příjem? To vše jsou legitimní otázky, provázející současnou hudební tvorbu. Odpovědi pak jasně dokazují, že jednoznačná a univerzální resumé neexistují.

Schodiště: Roztoky (Indies Scope)
http://bandzone.cz/schodiste

Šesté řadové album bandu, jehož kořeny sahají až do roku 1983, konečně trochu rehabilituje koncertní potenciál poslední doby. Když totiž v historii kapely v roce 2005 došlo k odchodu dvou výrazných členů a zkrácení názvu z původního Nahoru po schodišti dolů bandu, znamenala tato zdánlivě kosmetická změna poměrně dost výrazný zásek do "výkonnostní formy". Odrazilo se to pak i na minulé desce Tanec, která v diskografii kapely patří k tomu nejslabšímu a vatovité vycpávky na ní převažují nad světlejšími místy v podobě vynikající V Praze 7.

Roztoky mají mnohovýznamový obal. Naštěstí sestavu před třemi lety posílila mladá bubenice Pavla Táboříková, která byla přesně tím impulsem, který tenhle mix ska, šramlu, pub-rocku a bigbítových kupletů opět nakopnul, a zbytek sestavy, často o generaci starších pánů, donutil se rozpomenout na někdejší výkony. Schodišti to na koncertech zase šlape a je dobře, že se to projevilo i na novém materiálu. A jestliže profil kapely na Bandzone jako "podobné interprety" nabízí Znouzectnost, Jiřího Schmitzera a Xindla X, je to poměrně přesné nasměrování. Nová deska totiž v sobě spojuje to nejlepší z nich.

Asi nevadí, že nepřináší nic progresivního či novátorského, ale důležité je, že solidně navazuje na to, co již bylo začato, to, co se v minulosti kapele vždy dařilo. Tedy klade důraz na písničku a hořkosladké spojení hudby a textů. Opět tu nechybějí silné slogany i vstřícné nápěvy, a ačkoliv se nikdo netají tím, že jde primárně o relax, textová sdělení nabídnou vedle sarkastických postřehů i témata k zamyšlení.

Což neznamená, že tu nejsou i přihlouplé odrhovačky typu "maha-maha-yamaha" či veršové perly "husu/pusu" nebo "polí/holí" působící, jako by vznikly před zavírací hodinou. Produkčně si tak kapela ohlídala hudební složku, která nabízí vedle řady aranžérských nápadů i skutečně vypiplaný zvuk, a výsledek, kde má vše své místo, ale bohužel podobnou péči nevěnovala textům, kde by občas stálo za to škrtat a přepisovat a občas autora upozornit, že (u pomalejších kusů) je toho patosu někde až moc.

Schodiště je parta téměř třígenerační. Celkově se ale kapele podařilo přihodit do diskografie solidní titul, který se připojuje k tomu lepšímu, co kapela vytvořila, a k letitým hitům Beze vší poezie nebo Ze zvyku přidává několik zápisů "do zlatého fondu" v podobě skladeb Nebudu nebo Stařena. A jestliže v první polovině alba se vyskytují ještě rozpačitá místa, jak ukazuje ta druhá, kde řízné, hybné a vstřícné písně doplňují i vážnější a volnější Sázava nebo Saky paky, je tu zase dobrý důvod, aby kromě pamětníků a letitých fanoušků kapela začala zase zajímat i nové posluchače.

Circus Ponorka: Perfect Days Ltd. (Faust rec.)
http://www.myspace.com/circusponorka

O fenoménu "one man bandu" Circus Ponorka, ve kterém kytarista Honza Ponocný za pomoci elektronických smyčkovačů vyrábí přímo na podiu zvuk plné kapely, se už celkem dost hovořilo v souvislosti s albovým debutem. Pozoruhodné na něm je především to, že za pomocí postupů obvykle využívaných v alternativní hudbě tu vzniká čistokrevný pop. Poslechově nenáročný, ale zároveň vzdálený laciné podbízivosti.

O co prostší obal, o to nadupanější obsah. Aktuálně vydaná druhá deska je ovšem víc než autorskou deskou čímsi na způsob soundtracku k novému, stejnojmennému filmu Alice Nellis. Nejenže tu tak je pestřejší nástrojové obsazení, ale vedle Ponocného tu zpívají i třeba Saša Langošová z November 2nd, šansoniérka Sylvie Krobová nebo Klára Vytisková z Toxique. Ponocný jako autor tu ovšem opět dokazuje schopnost napsat poprockový hit, který je více než jen kulisou a staví na ryzím muzikantství (Speaking of You), ale dokáže i vystavět silnou, podmanivou atmosféru (Such a Nice Day), která může fungovat i samostatně, bez obrazového doprovodu.

I přes propracovaná aranžmá je patrné, že většina skladeb se bude jistě objevovat i v repertoáru autorových sólových vystoupení - písničky jsou napsány tak, že budou fungovat i s minimálními prostředky. Jsou chytře vystavěné a i přes jednoduchou strukturu a přímočarost pestré - i když zároveň nijak výjimečné, jakkoliv novátorské či objevné. Občas by také mohly ubrat na až nepřirozeném optimismu a koncentrované "sladkosti". Znalci Jan Ponocný a jen malá část "krabiček". repertoáru na druhou stranu jistě ocenění humor typu přepracované starší skladby Dance na zde přítomnou trojici dalších verzí, která desku uzavírá.

Každopádně - ať už ty písně posluchač bude brát jen jako obyčejnou, i když neodfláknutou kulisu nebo se nechá okouzlit muzikantským, aranžérským i hitovým potenciálem, nahrávka funguje i zcela samostatně, bez filmu. A každý důkaz o tom, že pop nemusí znamenat automaticky šmíru a odrhovačkovou podbízivost, je v našich vodách k nezaplacení.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek