Mládí, co má zelenou, a bujará rocková jam session

31.10. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Retro nemusí být vždy nutně znakem stáří a energický indie-rock čímsi neskousnutelným a poslouchatelným jen pro jedince z řad nezávisle se cítící mládeže, kterou spojují uniformní conversky. Jako vždy se tak ukazuje, že akceptování či neakceptování hudby je především závislé na tom, co od ní posluchač očekává, a zda to jeho očekávání je schopna naplnit.

Niceland: God Has Her Ways, We Got Ours (Championship) http://www.myspace.com/nicelandmusicpage

Cesta původně osamoceného zpěváka s kytarou, vedla od vítězství v soutěži Coca Cola Popstar, přes hraní s doprovodem muzikantů od Ewy Farne, předskakování kapele Kryštof až k setkání se spřízněnými dušemi. Posmutnělý písničkář se proměnil v „nezávislého rockera."

Niceland je už zavedeným popovým jménem. Na rozdíl od debutu tak nové album pod značkou Niceland neskrývá jen osobu Michala Motyčky, ale spolupráci celé kapely. Představuje typickou ukázku současných módních trendů, esenci toho, co má jako prvotní cíl neznít „česky" a inspirovat se britskou scénou ve výseči Muse-Placebo-Radiohead, a pak teprve se zabývá obsahem či čímkoliv jiným. O tom, co album nabízí, ze všeho nejvíc vypovídá produkční účast dvojice Karel „Kay" Buriánek a Martin „Destroyer" Přikryl - přesně na průsečíku jejich mateřských kapel Sunshine a Prostitutes se totiž album pohybuje.

O co méně nahrávce ale chybí jakákoliv stopa původnosti, invence a chuti vyrazit jiným směrem než se ubírají vzory tvůrců, o to snadněji se poslouchá. Je velmi posluchačsky vstřícná, se silným důrazem na melodie a nekomplikované skladatelské postupy. Navíc se cílevědomě vyhýbá rockové syrovosti a dává přednost chytlavým motivům a kombinaci kytar s elektronikou. Je skvělé, že album není zvukově odfláknuté a opravdu dobře zní. Méně skvělé už je, že v textech se řeší - mírně řečeno - postpubertální problémy, a že ve snaze o zvukovou pestrost je tu hostů až příliš a nechybí tak ani taková klišé jakými jsou zvuky (hostujících) smyčců. Zkrátka moderní pop, potvrzující současné tendence splývání někdejší indie scény, která už nemá potřebu experimentovat, ale sází na vyzkoušené jistoty, s mainstreamem.

Druhé album představuje jméno Niceland ve značně divočejší podobě než debut. Není ani na chvíli pochyb, že novinka teď už opravdu kapely Niceland bude nadšeně přijatá především mladými slečnami a snad i chlapci, pro které je „emo" odvážným životním názorem. Těm samozřejmě nebude vadit, že podobnou hudbu nejen ve světě, ale už i u nás před deseti lety razily sice nápaditěji, ale zase ne s takovým posluchačským a potenciálem, skupiny Point a Landmine Spring. Na druhou stranu, kdyby podobné písničky zněly z komerčních rádií častěji, a vytlačily odtamtud loutky ze Superstar a zábavové kapely typu Mandrage, bylo by na světě docela hezky.

2Wings & friends: Live Blues Alive (2Wings)
http://www.myspace.com/popdissident

Kapela 2Wings, kterou tvoří tři čtvrtiny někdejší Tiché dohody, má na webu přívlastek „Czech Pop Dissident", což působí lehce úsměvně. 2Wings jsou totiž hudebně vzato nejen konzervativní ve srovnání s většinou současných kapel, ale i například právě s Tichou dohodou, a jejich tvorba s popem, jak ho většinou chápeme, nemá mnoho společného. Jejich klasicky laděný rock můžeme chápat jako retro, ale to může vadit jen tomu, kdo si ještě nevšiml, že podobnou cestu v poslední době volí nejen ve světě, ale i u nás stále více služebně i věkem mnohem mladších kapel. 2Wings by si tak mohli v klidu podat ruce třeba s dvacetiletými českobudějovickými The Vees. A sice ne hudebně, ale náladou a přístupem k tvorbě nemají daleko ani namátkou k takovým Sunflower Caravan.

2Wings doplnili na podiu i nahrávce i Honza Ponocný a Ondřej Konrád. Před rokem vystoupili na šumperském festivalu Blues Alive, kam si pozvali tři hosty - renomovaného hráče na foukací harmoniku Ondřeje Konráda, kytaristu Honzu Ponocného (Circus Ponorka) a svou někdejší spoluhráčku, zpěvačku Blanku Šrůmovou. Záznam nyní vydávají na dalším, letos už druhém albu, kde nahrávku inkriminovaného koncertu doplňuje i několik bonusových, částečně akusticky nahraných skladeb.

Album odhaluje to nejlepší, čím se kapela může pochlubit. Ukazuje ji jako nadupanou, plnou energie, dokazující, že výsledný zvuk studiových desek není náhodný. A taky to, že její jediná ambice je dělat si věci po svém a pro radost - nikoliv, jak je dnes časté, s nějakou spekulací jak to asi vezmou posluchači, a jak to udělat, aby se jim to líbilo a mělo to úspěch. Nechybí tu ani silné, ale nepodbízivé melodie, ani syrový rockový drive. Takže ačkoliv se Deska vychází k příležitosti dalšího ročníku Blues Alive. jedná o pojetí zcela tradiční, a bez pokusů o hudební experimenty, vůbec to nemusí vadit.

Najít dnes koncertní desku, která by měla smysl resp. její nevydání by bylo na škodu, vůbec není snadné. Tahle je sympatická svou zdánlivou obyčejností, se kterou si na nic nehraje. Nezaznamenává „událost", ale jen jeden povedených koncertů. A když zazní po dvou starších skladbách od Tiché dohody Van Morrisonova Gloria, není tak těžké si představit, že být na tom koncertě mohlo být celkem fajn.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek