Milovníci tradic, podivného doktora a špatně probuzených brouků

11.05. 19:00 | Autor: Antonín Kocábek

Tak jako každá jiná, i podzemní hudba má dnes svá zákoutí a odnože. Hudební chutě a úchylky jsou ostatně různé, ale šokovat někoho v této oblasti se daří už jen výjimečně. Přesto si dnes každý hledá své místo na slunci všemi prostředky. Ne každému se to ale povede.

Kabaret doktora Caligariho: Vzkříšení (Guerilla rec.)
http://bandzone.cz/kabaretdrcaligariho

Moravská formace maskovaných, za smyšlenými identitami ukrytých vzyvatelů Residents (nicméně jsme v Česku, kde se máloco utají, a tak stačí pár kliků, aby neinformovaný nalezl jistá personální propojení kupříkladu s avantgardně-metalovými Dying Passion) se před časem uvedla prostřednictvím EP TetenTon, na kterou nyní navázalo debutové album. To je v intencích názvu dějově i ideově svázáno se slavným němým filmem Kabinet Dr. Caligariho a představuje kompilaci skladeb z představení Chopinovo vzkříšení.

K The Residents odkazuje i komiksový obal alba. Ihned po intru jsou i nezasvěcenému posluchači jasné dvě věci: První je, že členové KDC nejsou žádní začátečníci, ale zkušení a technicky vybavení muzikanti, tou druhou je pak fakt, že navzdori tématu z blázince spíš než k undergroundovým experimentům, mají hudebně sklony k zavedeným jistotám, komponovaným pásmům a koncepčním albům sedmdesátých let. Hudba, kterou tak tvoří, prozrazuje obdiv k artrocku. Je sice potemnělá, ale zároveň rozmáchlá, členitá i pompézní ve svém vyznění. Nejlépe je to slyšet ve starobylých rejstřících kláves. Druhá polovina úvodního opus Náš svět mimochodem ze všeho nejvíc zní, jako by vypadla z repertoáru Stromboli.

S alternativní hudbou (pokud s ní posluchač neustrnul někdy u Chadimových Extempore), to mnoho společného nemá. To však neznamená, že debut KDC nedovede překvapit. V Dancing se zčistajasna objeví humor a posun z minulosti k současnosti - byť to nakonec ve výsledku zní zvukově archaicky a rytmicky trochu komicky, je to rozhodně zpestření nápaditější, než mix dechovky a metalu Jodli jodli lodyha. Velmi nadějně začíná i Hodina S, pak se ale přidá tuctová metalová kytara a vše spolehlivě zabije. Právě nemohoucnost zbavit se zažitých muzikantských klišé (neboli co se muzikanti naučili dříve a jinde), zbytečně jinak celkem sympatickou snahu sráží.

Kabaret doktora Caligariho klade důraz na vizuálno. Pro domácí podzemní scénu, často zastydlou v kopírování dávných postupů Plastic People a DG 307 budou KDC vítaným a svým způsobem i zábavným zpestřením. Na druhou stranu se lze jen usmát nad tvrzením samotných tvůrců, že jde snad o cosi dekadentního či na hranici normality. I s těmi často zmiňovanými Residents, ke kterým se hlásí, mají společné spíš vtipné kostýmy než hudební cítění. Podobná umělecky pojatá produkce má ovšem u nás, obzvláště mezi padesátníky z řad někdejších či setrvalých mániček, vyrůstajících na Yes, Pink Floyd a dalších ikonách sedmdesátých let, mnoho příznivců, takže spolu s efektními kostýmy, o příznivce kapela mít jistě nouzi nebude. Ale ti mladší, pro které je protestem punk, alternativní hip-hop či nejrůznější temné odnože elektronické hudby, se nejspíš poohlédnou jinde.

Gregor Samsa: Lassú fény / Pomalé světlo (Polí 5)
http://bandzone.cz/gregorsamsa

Maďarská trojice, usazená v Česku, svoji neuchopitelností navazuje na někdejší formaci Jutott Neki, a navzdory tomu, že má za sebou devítiletou existenci, aktuální album je teprve druhé. Sebeoznačení funk-punk je značně nepřesné. Funkový základ s výraznou, slapovanou baskytarou doplňují nejen prvky punkové, ale mnohem častěji jazzové, noise-rockové a bůhvíjaké ještě. Trochu jako setkání amerických Primus s českým podzemím. Co je však nejdůležitější: to, že trojice skvěle zvládá své nástroje ani v nejmenším neznamená, že by se vzdala hledání.

Gregor Samsa jsou nenápadní v policích obchodů s hudbou. Platí to o hudební i zvukové stránce. Už nasamplované bzučení hmyzu v druhé skladbě prozrazuje soustředěnost na detaily, ale dojde i na důraz na propracovaná aranžmá - ačkoli si kapela vystačí v pouhém triu, ani v nejmenším nedochází na pocit "prázdných" pasáží, kde se toho mnoho neděje. Spíš naopak - dojem nekonkrétní nervozity je všudypřítomný. Ostatně už jen pouhé střídání češtiny a maďarštiny v textech vzbuzuje dojem čehosi bizarního a neobvyklého.

Texty tu navíc nejsou jen do počtu, ale v zajímavosti si nezadají s hudbou. Když ve skladbě Smrt frontman Attila Gál zpívá, že "smrt a život, dva dobří přátelé, se radují", atmosféra je napnutá k prasknutí. A vedle poetických obrazů dochází často i na sarkastické zkratky, které jedním veršem dokážou říci více, než jiní několika stránkami: "Šel jsem po ulici V Háji a šlápnul jsem do psího hovna, prej to přinese štěstí, ale nikdy to nevyšlo..."

Gregor Samsa aneb tři Maďaři v Praze. Druhá deska tria s kafkovským názvem ho usvědčuje ze zbytečné skromnosti i faktu, že utajené klenoty i v dnešní internetové době stále existují. Gregor Samsa tu zavalují posluchače gejzíry tónů, rytmických zvratů i erupcemi nápadů; občas dá práci se soustředit delší časový úsek, tak moc to je výživná krmě. Nešokují výjimečností, a jen těžko si je zamilujete napoprvé. Ale pod silnou vrstvou nervozity a hledání je cosi, co se nepotká každý den. Nebo jinak: Kapely pojmenované literárními vzory s nimi obvykle nemají mnoho společného. Soudě podle dalšího alba, Gregor Samsa jsou onou výjimkou potvrzující pravidlo.