Mezi námi indiány a rock pro jednu nohu

30.10. 15:30 | Autor: Antonín Kocábek

Vzpomínání není o nic méně smysluplné než vyhlížení vpřed, a dělení hudby na "starou" a "novou" zavání naivitou a omezeností. Obojí ukazuje, že i když je tzv. menšinová (což je ve skutečnosti stále více relativní), má pořád množinu příjemců, pro které je důležitá nejen jako kulisa k jiné činnosti. A praktickým důkazem mohou být položky značně odlišné.

Půlnoc a hosté: 10 let bez Mejly (Guerilla)
http://www.guerilla.cz

Lounské vydavatelství Guerilla records se až na výjimky specializuje na undergroundovou hudbu, a to v tradičně českém, předrevolučním slova smyslu. Není tak divu, že vzpomínkový koncertní večer na desáté výročí předčasného úmrtí legendárního muzikanta a výrazné osobnosti Mejly Hlavsy v lednu tohoto roku uspořádal spolu s jeho ženou Janou právě Vladimír "Lábus" Drápal, který za vydavatelstvím stojí. Zahrát přišli ti, kteří si Mejly vážili, i ti, kteří s ním sdíleli pódia v sestavě některé z kapel, kterými prošel. Program bleskurychle vyprodaného koncertu v pražském Paláci Akropolis byl natolik pestrý a vydařený, že je rozhodně dobré, že průřez z něj ještě dodatečně vyšel.

Nahrávka u všech, kteří vystoupili, jasně dokazuje jejich uměleckou výjimečnost. Ačkoliv většině národa se sdělovacím prostředkům před revolucí či po ní podařilo úspěšně vsugerovat nesmysl, že Ivan Martin Jirous je jen alkoholická troska, jen z několika minut této nahrávky, na které recituje úryvky své poezie, je naopak víc než patrné, že se jedná o jednoho z největších současných českých žijících básníků. Stejně tak písně Filipa Topola (na obalu CD jsou bohužel uvedeny v chybném pořadí) jsou - ačkoliv mnohé z nich jsou už letité - pořád čímsi, co českou hudbu může reprezentovat beze studu kdekoliv v zahraničí.

Album je vzpomínkou i otiskem dneška. Velmi zajímavým příspěvkem je úryvek projektu Podobenství Pavla Zajíčka a části jeho kolegů z DG 307. Na rozdíl od většiny undergroundových hudebníků u nás, kteří žijí převážně minulostí, jde o zcela současnou formu hudebního vyjádření, za použití aktuálních prostředků, a navíc spojenou se svébytnou poezií leadera. Naopak zcela nadčasový je příspěvek bývalého bubeníka Plastiků Jana Brabce, který znovu přearanžoval asi největší "hit" své formace Domácí kapela. U dua Brabenec-Karafiát bylo nejzajímavější to, že se nespokojili s pouhou improvizací, která jim je oběma vlastní, ale sáhli k přepracování třicet let staré skladby Plastic People Fotopneumatická paměť a dali jí další rozměr.

Závěr disku patří šestici skladeb kapely Půlnoc, která byla zresuscitována a pro tento koncert obnovena. (Nakonec to odstartovalo celosezonní koncertní sérii.) Výběr dokazuje kvalitu, kterou kapela, působící před téměř dvěma desítkami let, rozhodně měla, a skutečnost, že by se ani dnes - bez ohledu na nostalgii - neztratila. Co je škoda, je skutečnost, že byla na CD zachycena pouze sice magická, ale jen vážná a temná poloha Půlnoci, která dokázala být i optimistická (viz skladba Hochu zlatej) nebo potměšile ironická (neoprášený New York). To však je marginálie, která tomuto vzpomínkovému CD nikterak neubírá.

Album přináší nejen vzpomínku na povedený koncert a důstojnou poctu velké postavě domácí alternativní hudby, ale i svého druhu jasný signál, že ještě existují nejen ti, kteří mají chuť šířit nekomerční formu uměleckého vyjádření, ale i ti, kteří o ni stojí. Zbývá jen doufat, že podobný záznam vznikne i z dvoudenních oslav vydavatelství 4. a 5. listopadu v Divadle Archa, kde dojde také k několika výjimečným vystoupením.

Čankišou: Faÿt (Indies Scope)
http://bandzone.cz/cankisou

Nová deska je už pátá. Už páté řadové album brněnských Čankišou, jednoho z nejvýraznějších zástupců domácí world music, muzikanty usvědčuje z jejich rockových kořenů. Je přímo natlakované energií, a svým způsobem perfektně odráží koncertní podobu a hlavně to, proč je pódiově kapela tak oblíbená. Dokazuje, že angloamerická hudba, inspirovaná orientálními vlivy, je stále nevyčerpatelným zdrojem neotřelých melodií i zásobárnou inspirace.

Právě výtečné spojení výrazných rytmů a tanečně chytlavých melodií funguje z nahrávky i tentokrát. Čankišou primárně neevokují třeba Blízký východ, Balkán nebo konkrétní africký region: míchají vlivy ze všech koutů světa a ve spojení s vymyšleným jazykem Čanki jsou čerství a neoposlouchaní. Sama deska je vysvětlením, proč hudba, která původně vyhlížela jen jako krátkodobě použitelný nápad, se dosud nemá tendenci opakovat, a naopak původní ideu rozvádí a neustále zručně variuje.

Čankišou jsou doma všude. Čankišou mají navíc příjemný dar nebrat se vážně. Ruku v ruce s jejich skladbami panuje všudypřítomný pocit určité poťouchlosti, ironie, která tak chybí některým interpretům world music, kteří okatě dávají najevo, že jejich hudba přece není zábava, ale poslání s velkým "P", kterým svět seznamují s čímsi vyšším, než je jeho běžná popmusic. Album Faÿt naproti tomu radostně roztáčí atmosféru večírku a desku "balí" do montáže z historických fotografií nahých žen, často v sousedství cizokrajných domorodců. A na obalu nechybí ani připomenutí celé historie smyšleného lidu Čanki, který je jednonohý.

Pokud chce někdo hledat posun, pak je jednoznačně nejen v prvotně slyšitelném přitvrzení - třeba v hitové Khreyy sound evokuje až v polovině devadesátých let tolik módní křížení hardcore s worldmusic, tak, jak ho u nás propagovali například Našrot či Kashmir 9:41 - ale především v ještě důkladnějším aranžování. Z alba se line pestrý propletenec zvuků, sofistikovaný a rozhodně nepůsobící, jako by tu něco bylo jen do počtu. Ve výsledku pak lze album brát jako zdařilý otisk formy kapely a vysvětlení, proč se nemusí se svými koncerty omezovat malým písečkem bývalého Československa jako drtivá většina kolegů.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek