Marťan Bowie odletěl na svou planetu

11.01. 12:01 | Autor: - kul -

Klišé o muzikantu Davidovi Bowiem říká, že byl hudebním chameleonem. Lépe ho ale popsat nejde: Bowie měl extrémně dobře vyvinutý smysl pro vnímání aktuálních trendů v popkultuře a zároveň dokonalý cit pro nalezení rovnováhy mezi mainstreamovými ambicemi a přijatelností pro náročnější nebo snobštější publikum.

David Bowie se stylizoval jako člověk z jiné dimenze, jeho skutečný život byl však až překvapivě obyčejný - na poměry rockové hvězdy. Ve třinácti začal dělat muziku, změnil si jméno z nudného David Robert Jones, změny identity ho zaujaly, a tak se převtěloval do uměleckých charakterů. Spolu s nimi prošel sérií hudebních transformací. Byl dvakrát ženatý, pokaždé dlouhodobě a bez excesů, když pomineme veřejně propírané experimentování s homosexualitou ve společnosti Micka Jaggera.

Persona u Bowieho vždy převyšovala jeho personalitu, kterou si udržoval v soukromí. Jeho možná nejslavnější popkulturní kreací je Ziggy Stardust, fiktivní rocková hvězda a zpěvákovo alter ego, které komunikuje s mimozemšťany. Cestu na Zem si Ziggy našel prostřednictvím koncepčního alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972), na němž Bowie naplno objal vlivy glamrocku.

Tou dobou už byl uznávaným muzikantem, kterého nicméně nikdo nedokázal nikam zařadit: experimentoval s hnutím mod, psychedelií, folkovou "kotlíkárnou" i baladami, nemluvě o textech typu toho o zavražděné holčičce z debutového eponymního alba z roku 1967. Zpěvák se dále hledal na druhé desce Space Oddity (1969) s "vesmírně" laděnou titulní skladbou - než pochopil, že se nejspíš nikdy nenajde a půjde s proudem.

A proud pro něj znamenalo citlivé nasávání okolní popkultury a kongeniální spolupracování s dalšími hudebníky. Po nevyrovnaných albech Diamond Dogs (1974) a Young Americans (1975) se silnými singly, nicméně problematickým celkovým průběhem, a celkově kompaktní kolekcí Station to Station (1976) přišlo Bowieho nejsilnější období. V temné trilogii desek Low (1977), Heroes (1977) a Lodger (1979) hudebník dokonale zúročil atmosféru Západního Berlína, kde tehdy žil, zbavoval se závislosti na drogách a z týchž trablí tahal spolubydlícího Iggyho Popa. Na albech měl zásadní vliv producent a průkopník elektronické a ambientní hudby Brian Eno.

V následujících dekádách Bowie po sérii sevřených a jednotně laděných alb opět vydával spíše roztříštěná díla, v nichž se mísil funk, disko, rock, soul a "obyčejný" pop. Mezi nejsilnější songy patří třeba Let's Dance ze stejnojmenné desky z roku 1983 či o dekádu mladší Black Tie White Noise s vymazlenou popovou produkcí, která kontrastovala s tehdejší módou "špinavého" grunge. Na aktuální hudební nálady Bowie opět naskočil s následujícím počinem 1. Outside (1995), který zněl jako pokus o klon Prodigy nebo třetí vývar tehdy módních industrialistů Nine Inch Nails.

Málo povědomá je Bowieho filmová dráha. Jeho první zásadní rolí je mimozemšťan ve sci-fi Muž, který spadl na Zemi (1976) Nicolase Roega. Muzikant v něm hraje mimozemšťana, který téměř nikomu na Zemi nerozumí a kterému "na oplátku" rozumí jen málokdo. Bowieho výkon s kamennou androgynní tváří je jednou z hlavních kvalit záměrně odcizeného snímku.

Labyrint (1986) byl jiná káva. Ve fantasy Jima Hensona, tvůrce loutkového seriálu The Muppet Show, Bowie hrál zlého krále Goblinů a vládce zrádného titulního bludiště. Film kultovní v USA u nás příliš známý není a možná je to dobře: Bowie v něm trpí mnoha aspekty typickými pro osmdesátá léta včetně ohavného natupírovaného účesu a přehnaného afektu.

A třetí ikonická role - Bowie strhujícím způsobem ztvárnil geniálně šíleného a šíleně geniálního vynálezce Nikolu Teslu v mysteriózním thrilleru Dokonalý trik (2006). Puntičkářský Tesla v bílých rukavičkách a s megavoltovými výboji nad sebou pro děj není příliš podstatný, ale i díky němu z filmu Christophera Nolana srší elektrické jiskry.

Jinak se Bowie podílel na soundtracích k berlínskému dramatu s drogovou tematikou My děti ze stanice Zoo (1981) či k televiznímu seriálu The Buddha of Suburbia (1993), jeho samostatné písně si pak "zahrály" v řadě dalších filmů - třeba Young Americans pod závěrečnými titulky komedií Larse von Triera Dogville (2003) a Manderlay (2005). Hit Starman ze Ziggyho Stardusta na podzim zněl příznačně jako podkres filmu Ridleyho Scotta Marťan. Definitivní tečku za kariérou muzikanta, který se tak rád stylizoval jako mimozemšťan, udělalo jeho aktuální album Blackstar. Zpěvák zemřel 10. ledna 2016, dva dny po jeho vydání. Bylo mu 69 let.