Magie nedefinovatelna a půvab barevného vinylu

20.05. 17:30 | Autor: Antonín Kocábek

Víte jak dnes poznáte opravdového hudebního fajnšmekra a fanouška? Možností k odpovědi je pochopitelně hned několik, ale jedna z nich je ta, že se nepodivuje, že nějaký titul v roce 2012 vyšel na vinylové desce. O tom, že láska k tomuto médiu přežije kompaktní disk, už totiž nemůže být ani pochyb. Dva vinylové tituly z dnešního tipu jsou toho důkazem: jsou vydané z čiré radosti, sebemenší kalkul totiž v obou případech nedává smysl.

Bumfrang3: Rebus (Sakraphon)
http://bandzone.cz/bumfrang3

Trio z Mělnicka už existuje - i přesto, že povědomost a respekt má jen v poměrně malé komunitě posluchačů - dlouhá léta a nové album je celkem čtvrté. Nicméně kdyby někdo dělal hypotetickou soupisku zajímavých nezávislých jmen domácí scény, která jsou neprávem opomíjena, rozhodně by do ní patřili. Na aktuální nahrávce pokračují v tom, co načali minule - tedy důmyslné spojování vlivů noisové a psychedlické scény, obojí roubované na post-punkový základ.

Melancholie nahrávky ladí s barvami. Daleko více se tentokrát daří prosazovat vlastní tvář; kdysi dávno patrné vlivy The Fall, Radiohead v pomalých pasážích či Sonic Youth v těch rychlých už zde spíš jen doznívají. Je znát poučenost vývojem: při střídání ostrých kytarových riffů a rozmazaných, psycho-kosmických elektronických ploch se prolíná zasněnost, melancholie a energický atak na sluchovody stěnami zkreslených kytarových vazeb.

Obsah ladí s výtvarnem. Nahrávka je vylisovaná na nádherně modrém vinylu a přiložený list s texty (zaplaťpánbu, že kapela nepatří k těm, které se vyžívají v póze tajuplnosti) na druhé straně nabízí vtipnou koláž koncertních i civilních fotografií. Obojí dokresluje pocit, že posluchač dostal možnost dočasně vstoupit do uzavřené společnosti, že mu tvůrci poodhalili podstatu důvěry ve vlastní konání i vysvětlili vnější dojem soudržnosti skupiny, jejíž členové spolu nehrají jen ve vidině budoucích úspěchů a kde by každý byl snad nahraditelný.

Bumfrang3 se nikam neženou ani nevnucují. Texty nejsou jen kulisou, prozrazují názor i chuť oprostit se od konkrétna a občas dát prostor posluchačově fantazii. Nenabízejí příběhy, ale spíše nálady a pocity: v případě post-rockové Alpha Wall například zredukované na pouhé dvouverší. Pokračuje i střídání češtiny a angličtiny, zcela přirozené a zapadající do celého konceptu. Tím je určitá tajuplnost, všudypřítomný pocit něčeho magického a záhadného. Vyluštit však tenhle rébus nedá až tolik práce, jak to zprvu může vypadat. Ale jako u každého nápaditého hlavolamu je příjemné se k němu vracet a absolvovat celý proces znovu a znovu.

Negero: Silence Is Worse than War (Piper rec.)
http://bandzone.cz/negero

V roce 2006 Negero debutovali albem Zero Nothing Zero Nothing Everything. To už za sebou měli vítězství na přehlídce Malá Alternativa a následně se, sice nijak hlasitě, ale přesto, začalo šuškat, že tuzemská scéna má opravdu velmi zajímavé jméno na jinak vcelku přehledné a málokdy překvapující alternativní scéně. Jenže pak se z pódií nějak vytratili - měl jsem za to, že už neexistují. Bubeník René Baše se následně objevil v sestavě na trio zredukovaných Boo, nástupců legendárního Dunaje.

Novinka Negero vyšla po šesti letech po svém předchůdci. Což má jasnou logiku - i Negero, stejně jako Dunaj, provází temný, ale hlavně permanentně nervní zvuk, navrstvený z rytmicky nerovných repetitivních propletenců. Ze zimního spánku se sokolovská pětice probrala loni a na sklonku roku 2011 vyšlo aktuální album - jako free download. S koncem letošního jara došlo k reedici a k digitální verzi přibyl jasně červený vinyl, vydaný u zavedené kopřivnické značky.

Poznávací znaky se neztratily: rytmicky členité skladby, žádný optimismus a expresivní ženský zpěv. Tak trochu jako by se potkali King Crimson s některou z kapel ovlivněných Grrrls Riot na jednom pódiu. A do toho by navíc začal kafrat náhodně příchozí noise-rocker, klávesista si přehrával úryvky z Už jsme doma a někde v dálce zněly temně ledové kousky od Bauhaus a Joy Division. Členitá, těžko uchopitelná a ještě hůře zapamatovatelná komplikovaná hudba, co chvíli překvapující.

Negero jsou čtyři pánové a zpěvačka. Chvílemi převládá až elektronický zvuk, chvílemi zas psychedelie sedmdesátých let. A opakuje se i pocit, jestli už toho všeho není nějak moc. Jenže pak se najednou s opakovaným poslechem vyloupne výtečný nápad, který předtím unikl pozornosti. Na první poslech sice energická, ale až artistní záležitost hýřící nápady na všechny strany, při těch opakovaných promyšlená, podbízení vzdálená a na dnešní dobu už nezvyklá hudba. Hledači podivností by si ji rozhodně neměli nechat ujít.