Lyricky v divadle a poeticky ve městě i v přírodě

20.01. 17:00 | Autor: Antonín Kocábek

Hudební imaginace se zdá být nekonečná, stejně jako se stále objevují ti, kteří hudbu dělají jen z pouhé potřeby, bez ohledu na to, zda bude mít nejen komerční, ale i masový dopad. Ale i ti, kteří už si své místo na slunci dobyli a jejich popularita stoupá, mají své "levobočky", stranou mimo hlavní pozornost.

Zrní & VerTeDance: Kolik váží vaše touha? (vl. náklad)
http://bandzone.cz/zrni

Popularita kladenské party Zrní během loňského roku výrazně narostla a jasným zlomem v jejich fungování se stala podzimní třetí deska Soundtrack ke konci světa. Ta byla nominována na několik výročních cen a ještě o něco více než její předchůdci ukázala možnosti propojování folkové a indie popových i rockových vlivů. V jejím stínu pak - určitě tak trochu nespravedlivě - zůstala další nahrávka a především pozoruhodná aktivita.

Podobně jako hudba sama vyžaduje fantazii i obal. Taneční skupina VerTeDance spolupracuje se současnými hudebními tělesy systematicky. Jejich inscenace už doplňovala například i hudba dua DVA a na loňském tanečním představení Kolik váží vaše touha? se spojila právě se Zrním. Výsledek byl korunován úspěchem - nejenže diváci odcházeli nadšení, snaha byla oceněna asi nejvýznamnějším ohodnocením v oblasti současného tance - cenou za Taneční inscenaci roku 2012. Kapela svůj "soundtrack" hrála při představeních živě, přímo na jevišti za poloprůsvitnou plentou.

I bez toho, že to skupina prozrazuje na bookletu, je také patrné, že při vzniku daleko víc hrála roli improvizace. Oproti tomu, co se line ze tří dosavadních alb Zrní, je zde - celkem logicky, vzhledem k tomu, že šlo o doprovod představení - potlačena textová složka. Právě to ale dává větší možnosti pro fantazii posluchače a i kapele uvolňuje ruce, takže výsledek zní svobodněji a všichni si evidentně otevřené možnosti užívají.

Zrní mělo loni plodný rok. Zatímco úvodní dvojice skladeb ještě zní jako trochu rozpačitý jam session, už u třetí Discoriff, postavené na nezvyklém spojení beatboxu a akordeonu se ukazuje schopnost s minimálními prostředky dosáhnou sebevědomého zvuku i výsledku. Totéž se ale daří i v následujícím, křehkém a intimním Hekání. Vrcholem celé nahrávky jsou pak skvěle vygradovaní Duchové.

Mottem celé desky by tak mohlo být slovní spojení "nezávazná hra". Ukazuje potenciál kapely i to, že dveře jsou otevřené komukoli. Jedinou skvrnkou pak mohou být jen vcelku nenápadité a nudné názvy jednotlivých skladeb, u kterých se nabízí pocit, že všechnu fantazii kapela vynaložila muzikantským směrem. Ale upřímně - ve výsledku je to mnohem lepší varianta, než kdyby tomu bylo naopak.

Hugo a já: Klubíčko (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/hugoaja

Nenápadné písničkářské projekty v posledních letech u nás bují měrou dříve nevídanou. Možná v tom hrají roli i větší možnosti prezentace, než třeba u rockových kapel, a nebo i to, že v době, kdy ekonomika hraje pro začínající či menšinové interprety stále podstatnější roli, jsou sólové projekty či dua mnohem realizačně výhodnější. Nejinak je tomu i u zhruba dva roky působící dvojice Hugo a já z Roztok u Prahy.

Spojení kytaristy Petra Šlika, řečeného - ano, žádné překvapení - Hugo, a Antonie Nowákové, která střídá cello a housle dává už v základu poměrně velké možnosti. Jejich EP z konce roku 2012, které nahrál jim Jarda Svoboda, leader skupiny Traband, představuje jakousi vizitku jejich tvorby, navštívenku, která ale leccos slibuje.

Obal EP dua Hugo a já je prostý jako písně samotné. Čtveřice poetických písniček, prodchnutých melancholií i nadějí, staví na citlivosti i lyrice, ale i na schopnosti přetavit vypozorované okolní dění v poetický tvar. Úvodní tango ukazuje krásu nalezenou v obyčejnosti, nejsilnější titulní skladba něžně reflektuje pocity maminky v očekávání, křehké vyznání potřebě zázemí Pojď domů, zase střídá poněkud depresivní vize opuštěnosti ve skladbě Osamocený strom. Tu už hrávala kapela Původní Bureš, když s ní Hugo několik let bubnoval - oproti jejich trošku cynické a černým humorem prodchnuté verzi je tato nejen mnohem intimnější, ale i působivější.

Hugo a já, jak se prezentují na aktuálním EP, působí ve srovnání s některými kolegy - třeba s ve stejné sestavě fungujícími Calm Season - trošku staromilsky a prostě. A také asi sotva uspokojí ty, kteří přežívají současnost jen s cynismem a černým humorem. Jejich poetika je ovšem nejen intimní, ale i silná ve své nutnosti nic nepředstírat. A v případě potřeby zvolnění a vzdoru ke shonu moderní doby, více než doporučeníhodná.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek