Lucie je zpět. Pomohl recept kuchaře Pohlreicha

Po comebacku spojeném s vyprodaným turné to vypadalo, že je znovu pohromadě hned tak neuvidíme. Ale překvapili. Kapela Lucie živě zahrála v muzikálu sestaveném z jejich hitů a vystoupení plánují i na příští rok. Mají před sebou strůjci jednoho z největších porevolučních hudebních úspěchů společnou budoucnost?

Právě jste slezli z jeviště Hudebního divadla Karlín. Vím, že muzikál Větší než malé množství lásky je jakási koláž vašich písniček stmelená dějem. Hraje se tady už rok, ale netušil jsem, že s aktivní účastí autorů. To pro vás musí být docela štvanice, ne?

Robert Kodym: My nevystupujeme v každém představení. Taky nehrajeme v celém jeho průběhu, nýbrž jen tři poslední písničky a pak přídavky. Je to takový nečekaný bonbonek pro diváky.
Michal Dvořák: Zároveň sázka do loterie. Jsme tu teprve podruhé, ale není vyloučeno, že do budoucna budeme hrát častěji.
Petr Břetislav Chovanec: Režisérovi Petru Novotnému se zpočátku naše účast do koncepce představení, jak si ji vymyslel, nehodila. Ten nápad se zrodil v době, kdy už inscenace běžela.

Vy jste do podoby představení nezasahovali?

P. B. CH.: Naopak! Byli jsme u toho od začátku po celou dobu. Například jsme odstranili několik tanečků, které se nám moc nelíbily. Já osobně na tanečky příliš nejsem a vypozoroval jsem, že ani kluci ne. A režisér se s námi shodl, že jich tam holt tolik být nemusí, čímž představení nikterak neutrpí. R. K.: A to já teda musím namítnout, že na tanečky jsem. A moje velká úcta patří choreografovi Pavlu Strouhalovi, díky němuž jsou naprosto profesionální.

Ha! A máme to tady - typická ukázka kapelní názorové jednoty.

M. D.: To je v téhle kapele naprosto normální. Pochopitelně, že jsme se mezi sebou hádali i v době, kdy muzikál vznikal, a k tomu jsme se hádali i s celým tvůrčím týmem. Ve čtyřech už to umíme, teď k tomu přibylo dalších jedenáct lidí. David Koller: Podstatné ale bylo, že na čemkoli jsme se s nimi dohodli - a co oni slíbili, že se pokusí -, tak nakonec neudělali. M. D.: Za ty roky si vypracovali důmyslné vyjednávací metody. Slibem nezarmoutíš.

To bude vedení divadlo rádo, až si to přečte.

M. D.: Ale já to nemyslím zle! Chápu, že je to nejlepší způsob, jak skloubit požadavky tuctu různých profesí. Naopak se sluší dodat, že spoustu pozitivních věcí se prosadit podařilo. Orchestr například dostal pořádné nástroje, protože my jsme chtěli trochu rockovější zvuk, který tady doposud nepotřebovali. D. K.: Práce, kterou jsme na to všichni vynaložili, a nebylo jí málo, se vyplatila. A různé dílčí neshody pramenily hodně z toho, že nikdo z nás neměl s takovým molochem, jakým je velké divadlo, žádnou zkušenost. R. K.: Totéž platí i naopak, asi i oni byli vykulení z toho, jakou podivnou partičku si sem nasadili.

Jak se vlastně zrodila idea Lucie a muzikál?

R. K.: Nabídky udělat muzikál jsme dostávali dlouho, ale byly mlhavé a nekonkrétní, a tak jsme rozhodli, že pokud ho uděláme, vzejde představa o něm od nás. A to se stalo. Ačkoli jsem od toho příliš neočekával, právě libretista Tomáš Belko, který pro nás v minulosti už psal nějaké texty, se podle mě výtečně trefil do poetiky kapely. P. B. CH.: Michal Dvořák někde vyslovil názor, který bych podepsal i já: výsledku prospělo, že téma se vytvářelo a libreto se psalo na písničky, ne naopak, jak to bývá zvykem. Výsledkem není úplně čistý muzikál, čemuž jsem vlastně rád. I režisér to chtěl "dirty".

Čistý muzikál, nečistý muzikál, muzikál to víc je, než že není, navíc situovaný do zdejšího operetního plyše a pozlacených štuk. Jak se s tím smiřuje vaše rockové svědomí?

M. D.: Jsem rád, že jsme skončili tady s možností velkého živého orchestru, s velkým jevištěm, skvělými kulisami i prostředky na nákup efektů od Davida Copperfielda, což by nám asi jiné divadlo nedopřálo. Na druhou stranu ale posluchači, kteří chodí na Lucii, se tohohle baráku prostě bojí, protože má přesně tu pověst, o které mluvíš. Tak bych jim chtěl touto cestou ten strach rozmluvit.

Postavili jste si pomníček, když vás metál za zásluhy o vlast, který dostala vaše jmenovkyně, zatím míjí?

R. K.: Prostě jsme si řekli: Máme České slavíky? Máme! Máme živáky? Máme! Hráli jsme se symfoňákem? Hráli! Co nám chybí? Muzikál!
M. D.: Ale vážně - s termínem muzikál jsme hodně bojovali. Už proto, že u nás získal ten pojem dost pejorativní nádech, jelikož špatných muzikálů tu bylo víc než dobrých. Jenže jsme sklouzávali k nesmyslům jako rytmikál a podobně. A ani teď nevymyslím nic lepšího než "hudební divadlo", pokud se chci vyhnout pojmu muzikál.

Dobrá, ale proč vůbec?

M. D.: Jako připomínku kapely, na kterou podle mě nazrál čas. My jsme až do současné doby neměli na nic takového čas. Buď jsem byli na turné, nebo jsme točili desku, anebo skládali, a to pořád dokola ve dvouletých cyklech. Loni, v souvislosti s přípravou na turné k návratu kapely, nám to přišlo jako vhodná chvíle.

Hezky jsi za mě přehodil výhybku, Michale. Turné máte čerstvě za sebou. Padlo hodně facek a ran pěstí? Jak proběhlo smiřování a zapomínání vzájemných křivd?

D. K.: Na to ti odpovím v jednoduchém příměru otázkou: chodil jsi s někým osmnáct let? My jsme spolu osmnáct let chodili, i když jen hrát. Nemilovali jsme se, neměli jsme společný majetek, ani děti. U nás se ponorková nemoc ohlásila už po pár letech, s přitěžujícími okolnostmi společné práce, vlastních silných eg a pocitů ušlápnutí a křivd ze strany druhých. Dospělo to do takového stádia, že desky jsme natáčeli každý zvlášť, ne pospolu jako v začátcích. Nejezdili jsme už společně na mejdany, protože v hospodě si stačíš za prvních pět let říct úplně všechno. Znáš druhé, oni znají tebe, ale co dál? Neřešitelné. Prakticky všechny kapely na to doplatí. My jsme se rozpadli teprve dvakrát.

To jsi vcelku věrohodně vyjevil příčiny, Davide, ale já se ptal na rozpoložení, když jste se opět po letech vzájemné nevraži.ivosti opět sešl

M. D.: Řekli jsme si: Co jsme si, to jsme si...
R. K.: Já jsem klukům pověděl heslo kuchaře Pohlreicha: Vykašlete se na minulost, nebo se z toho poserete.
D. K.: Mě překvapilo, když jsme se po té dlouhé době zase sešli, že to působilo, jako bychom se rozešli před čtrnácti dny. Každej zůstal stejnej. Těžko se budeme měnit, když už máme po pubertě. A zjistili jsme - nebo přinejmenším já zjistil -, že důvody toho rozkolu vlastně pominuly. Nebo možná ani nebyly a ty bloky jsme si vytvářeli sami.

Kam až ten váš rozkol dospěl? Třeba až k právníkům?

P. B. CH.: To určitě ne, prostě jsme spolu přestali mluvit. Kulminovalo to někdy před třemi roky, krátce předtím, než jsme se zase poprvé sešli. Ale já jsem tomu nijak významnou váhu nepřikládal a sledoval jsem, jak si to kluci, hlavně šlo o Davida a Roberta, mezi sebou vyřizují přes média, podobně jako politici, a věřil jsem, že se to přežene. David to odůvodnil správně, kapely spolu málokdy vydrží přes deset let. Podívej se například na R. E. M., kamarádi od studentských let - a nakonec už spolu ani nemohli létat stejným letadlem. Manažer se to ještě snažil lepit a dojit, co to dá, a ano, vydrželi o pár let déle, ale má to vůbec cenu?

Vy jste rozpad halili hlavně do mlhy tvůrčích rozporů. Hrály skutečně roli?

P. B. CH.: Jistěže taky. Vkus, i ten hudební, je proměnnou veličinou. Za ty roky se vkus a pohled na hudbu u každého jednotlivce může přece změnit a každý začne vidět budoucnost kapely trochu jinak. To je podstatný faktor, který může nastat, i když si parta jinak lidsky vyhovuje.

A co finanční aspekt, taky častá sekera na původně kamarádské vztahy?

D. K.: A víš, že ne? Peníze jsme sice řešili vždycky, ale nikdy to nedospělo do fáze, že bychom nebyli schopni se domluvit. Peníze nebyly nikdy pro kapelu motto. Ale samozřejmě je hezké, když tě pozve na soukromou akci Petr Kellner, jak se nám před nějakým časem stalo, a ty víš, že si můžeš říct o pěkný honorář.

Čtěte dále

další zprávy