Letní svěžest i beznaděj města

05.10. 18:30 | Autor: Antonín Kocábek

Kontrasty nás provázejí všude. A tak jako se občas objevují nadprůměrné nahrávky, jsou i ty zdánlivě zbytečné. Zdánlivě proto, že právě v konfrontaci s nimi si lze těch výjimečných opravdu začít vážit a užívat. V dnešní době, která má tendenci k relativizaci kvalit či jejich zaměňování s komerčním zhodnocením, to platí o to víc.

Leto: Zbytky ozářených ploch (Silver rocket / MamaMrdaMaso ) http://mamamrdamaso.org/newmmm/leto.html

Když jsem poprvé na jaře slyšel Leto a jejich písničku Tuny vzduchu, regulérně jsem se do tohohle slezského elektropopu, usazeného v Olomouci, zamiloval. Od té doby se marně snažím o odstup, protože to je pak těžké nějak formulovat názory. Ale je fakt, že když slyším ostatní mluvit o "desce roku", "zásadním objevu", či "výjimečné nahrávce", tak cítím dobrý pocit, satisfakci, že v tom, alespoň protentokrát, nelítám sám.

Obal debutu Leto vznikl technikou linorytu. Kytarista řečený Indoš a jeho žena, zpěvačka a klávesistka Palma přišli na své letně debutové nahrávce s tak silným materiálem, že to vyráží dech a vzbuzuje otázku, zda na tohle dokáží příště navázat. Ty melodie se zavrtávají pod kůži jak milenci pod peřinu a je jasné, co tam budou dělat. Melancholické nálady podporují zasněné impresionistické obrazy textů, které spíš než výpověď předávají náladu, a celé to pospolu funguje až návykově.

Charakteristickým prvkem nahrávky je proplétání melodických kytarových a klávesových linek, ale zajímavé je i vzájemné doplňování rytmů i zvuku tradičních a programovaných bicích. Poetika Leta a jejich debutu je hodně podobná té, jakou mají Kazety nebo Monokino kino - navzdory tomu, že vznikají nejspíš zcela nezávisle na nich. A přestože jsou sví, není překvapením, že dosahují i podobných výchozích výstupů. Na druhou stranu - pokud vás bavily spřátelené Planety (jejich frontman Orel tu hostuje), ani Leto vás nejspíš nemine.

Duo se nesnaží o nic složitého, ale jeho písničky právě díky několika melodickým vrstvám rozhodně nepůsobí ani triviálně, ani jednoduše. Důležitá je i čistota. Krystalická kytara i vyhrávky kláves, plochy a "nepřeplácané" ale úderné rytmy, to vše do sebe zapadá a podílí se na tom, že ačkoli se hudba nepokouší o naléhavost, stejně je zbytečné se jí bránit.

Palma zpívá odosobněným, až unaveně znějícím hlasem, rytmy se nikdy nedostanou k tanečnímu tempu, někde lze mluvit až o minimalismu - ale dohromady to představuje porci naděje a životní energie. A jak jsem to tak dlouho odkládal, tak můžu potvrdit zajímavé zjištění: Stejně jako nahrávka výtečně odrážela náladu konce léta, stejně tak svou podprahovou melancholií funguje i v podzimním, lezavě mlžném klimatu. Každopádně jde o desku, o kterou se stojí za to i pohádat.

Holden Caulfield: Hopetown (Indies Scope)
http://bandzone.cz/holdencaulfield

Pražská čtveřice začala být zmiňována poprvé se vznikem mnohem známějších Luno na konci roku 2009, protože její kytarista Martyn Starý posílil i sestavu kolem zpěvačky Emy Brabcové. Občas se sice přihlásili se singlem, EP či klipem, ale na regulérní debut si museli jejich příznivci počkat přes pět let.

Holden Caulfield jsou typickou rock'n'popovou partou, která se ráda ohání nezávislou scénou, ale nemá s ní už prakticky nic společného a funguje na zcela komerčních, a "do it yourself" principům odporujících základech. Snaha o lehce pompézní, melodicky popový zvuk je také patrná hned od počátku první písničky debutu. Odlehčené písničky s bohatým zvukem kláves a kytar ani nezastírají snahu nic neřešit a navozují pocit bezstarostnosti osmdesátých let.

Holden Caulfield debutují po více než pěti letech existence. Spolu s texty v angličtině se jim ze všeho nejvíc daří vytvářet zaměnitelnou masu splývajících písniček, které sice znějí moderněji než vesnický český bigbít, ale jsou skladatelsky "nápadité" úplně stejně jako on. A to i navzdory promyšleným aranžmá, procítěným vokálům i občerstvujícím nápadům, jako je (mimochodem jistou píseň Anny K. upomínající) zvuk akordeonu v závěrečném bonusu,

Při poslechu debutu kapely Holden Caulfield si nelze nevzpomenout na celé zástupy podobně tuctových, z davu nevybočujících a dnes už povětšinou zcela zapomenutých jmen jako byli Living Room, Toneless či Slot & Shade. Možná, kdyby podobná nahrávka kapele vyšla před deseti lety, mohla si nějaký ten měsíc užívat dočasnou slávu jako další podobné zdejší kopie ostrovní scény. Pokud ale nezmění směr a pojede i dál podobnou cestou, v současnosti ji už může čekat jen jediné - že i pokud se dopracuje ke skladatelsky nápaditějším kusům, stejně skončí v ideálním případě podobně jako ti nejlepší z podobné "váhové kategorie", jakými byli Southpaw či Roe-Deer.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek