"Jsme pověrčiví jako stará squaw," říká Martin Věchet

17.08. 08:30 | Autor: Antonín Kocábek

Martin Věchet a indiánská symbolika už k festivalu v Trutnově patří.

Trutnovský festival, který se letos koná už po dvacáté, je jednou z našich nejstarších hudebních přehlídek. Už dávno není největším, ale zachovává si svého ducha, se kterým je pořád hudebním svátkem, a ne lunaparkem s doprovodným hudebním programem jako leckde jinde. Onoho ducha indiánské svobody už léta uchovává i jeho hlavní organizátor Martin Věchet.

Každý ročník někomu věnujete. Proč letos máte v záhlaví festivalu Nicholase Wintona, je asi jasné, ale čím konkrétně si vaši pozornost vysloužili Přemysl Pitter, Jerzy Popieluszko a Liou Siao-pao?
Tím, že jejich příběhy jsou silné a zasahující do terče i svědomí dnešní konzumní společnosti. Jsou to poslové dobré vůle a statečnosti, kteří vyhlásili válku ustrašenosti a pokrytectví. Nasadili a nasazují své životy a pohodlí ve prospěch druhých a na záchranu utlačovaného etnika. Stojednaletý sir Winton se na počátku války zastavil při cestě na lyžovaní do hor v Praze, kde se začal plně rozjíždět holocaust. Namísto lyžovaní zůstal a začal vysílat transporty s židovskými dětmi do Londýna. Zachránil tak 669 dětí. Poslední transport se mu už nepodařilo vypravit. Zachytili jej nacisté a žádné z dětí údajně nepřežilo. Sir Winton zapálil světlo, které by nám mělo svítit na cestu.

Ten příběh je dnes už naštěstí známý. Skutky pánů Pittera, Popieluszka a Siao-paoa ale už méně...
Příběh Přemysla Pittera je v lecčems podobný jako ten Wintonův. Zapřísahlý pacifista založil na Žižkově Miličův dům a staral se o zubožené židovské děti, bez ohledu na státní příslušnost. Paradoxně jej po válce komunisté vyštvali do exilu, kde byl nadále velmi aktivní. Kněze polské Solidarity Jerzyho pro změnu umučili a utopili tamní komunističtí "estébáci". Liou Sia-paoa zase vězní čínští komunisté a v současné době si odpykává jedenáctileté vězení za čínskou Chartu 08, obdobu československé Charty 77, s níž je spojen náš náčelník Václav Havel i tento festival.

V médiích se mihla rozverná zpráva, že máte v úmyslu seznámit a zprostředkovat debatu Manic Street Preachers, známé svou levicovou orientací, s básníkem a bývalým vězněm komunistického režimu Ivanem Martinem Jirousem. Skutečně to je v plánu?
Na zdejším setkání je přitažlivé i to, že nevíme, co se kdy a kde všechno stane a odehraje. Spousta věcí vzniká spontánně a na místě. Jsme stoupenci nejen symboliky a tradice, ale i mírného chaosu. Nemáme rádi přesně vytyčené cíle a nalajnované věci. Mnoho z toho, co se děje v našem podhorském území, je v rukou našich návštěvníků a především Nejvyšší Mocnosti. My vytváříme jen takové záminky a dáváme podněty. A jedním z podnětů bude i v dobrém zkřížit cestu Manic Street Preachers, kteří hráli i Fidelovi na Kubě, se stezkou náčelníků undergroundu, kteří byli politickými vězni za kulturu a básničky. Tedy věci, které proslavily i velšskou kapelu. Ale to, co a jak se nakonec odehraje, záleží především na těch, kteří jsou součástí zdejšího setkání.

Již několik let ohlašujete opětovné konání festivalu v amfiteátru na Bojišti a jeho okolí, ale zároveň se celou tu dobu mluví o plánech majitelů pozemku přebudovat ho k jiným účelům. Jaká je aktuální situace?
Vše se odvíjí především od toho, kdy se objeví investor. Zdejší radnice sice pod tlakem médií okolní pozemky přeměnila z průmyslové zóny na kultivovanější prostor pro společenskou zástavbu, či jak se tomu říká, na čemž však nic nemění to, že ze zemědělské půdy udělali svým rozhodnutím přes noc stavební parcely. V tomto kontextu komicky vyznělo i jedno z prohlášení místostarostky, že jsme si zdejší půdu mohli také koupit. V současné chvíli se totiž jen jedna její část prodává za desítky milionů. Náš kmen ale nechce stavět. My chceme stanovat! V důsledku to znamená opuštění zdejších lovišť a magického území. Odejít do rezervace, kde budou lepší podmínky a bledé tváře si tohoto etnika budou více cenit. Kdy to bude, nikdo neví, ale stavební rypadla se nad zdejším územím vznášejí jak hladoví orli.

Trutnov je známý tím, že krom běžných festivalových jmen nabízí i hudební speciality. Jako první jste přivezli Ivana Mládka a mnohé další, které by jiné ani pozvat nenapadlo. Máte v tomto směru jako pořadatelé nějaký nesplněný sen?
Ano. Nesplněných a bohužel už nikdy nenaplněných snů je více. Jana Wericha, Jiřího Voskovce, Rudolfa Cortéze, Karla Vašíčka, Jaroslava Štercla, Ljubu Hermanovou, Ladislava Vodičku, ale třeba i Vladimíra Menšíka nebo Karla Hálu, který nám těsně před domluvením koncertu navždy odešel, a opět nebeského kovboje Waldemara Matušku, jehož koncert vedle vystoupení královny Evy Pilarové patřil k nejsilnějším momentům festivalových setkání - ty všechny bychom rádi uvítali. Ale o snech a vizích, které se možná naplní, mluvit nechceme. Jsme pověrčiví jak stará indiánská squaw.

Z koho jako pořadatelé máte v programu největší radost?
Nejde vyzdvihovat z celého obřadu jednotlivé šamanské bubeníky, kteří hrají před našimi teepee. Jednotlivci tvoří kmen, který by byl bez náčelníka a královny paní Evy poloviční. Náčelník vloni také bubnoval a královna bude letos vařit. Vše se prolíná...

Pokud dobře počítám, festival letos pořádáte po dvacáté. Bude se tohle kulaté výročí nějak speciálně slavit?
Jej. Ani jsme si to neuvědomili. Vážně? Díky za připomenutí. I bez oficiálních oslav se však dvě významná nehudební překvapení chystají, která za neformální oslavu mohou být považována. Takže nezbývá než tradiční pozdrav: Wakhan-Thanka!