Festivalový zápisník: Trutnov ve znaku spokojenosti

22.08. 18:30 | Autor: Antonín Kocábek

Jako každý rok i letos přílákal Truntov spoustu fanoušků.

Mnozí si Trutnov Open Air music festival cení kvůli jeho tradici, pevným názorovým postojům i atmosféře, ve které je slovo "setkání" důležitější než to, jaké skupiny zde hrají. Což je možná důležitější než to, že svou ideou a podstatou je tahle akce pravým opakem toho, co nabízí například Sázavafest nebo letos poprvé konaný Open Air Festival v Panenském Týnci.

To není nějaká výtka, ale pouhé konstatování. A i když si místní radní zřejmě neuvědomují, že pro nemalou část obyvatel tohoto státu by jejich město bez festivalu bylo jen nezajímavým bodem na mapě, kulatý, dvacátý ročník opět potvrdil, že bez Trutnova by festivalová soupiska byla výrazně chudší.

Pro ty, kteří už na Bojišti někdy byli, může návrat sem vyvolat vzpomínky na prázdniny u babičky v časech dětství. Většina toho, co tvoří areál festivalu, byla i letos na svém místě, scény, toitoiky i stanové městečko přesně tam, co loni, a dokonce i stánky s tím samým občerstvením bylo možné najít na stejných místech, co minule. Jen ceny poněkud stouply.

Je jasné, že stánkaři jedou na festival za ziskem a nikoli za muzikou, ale přece jen by mohly být určité hranice slušnosti. Nabízet kus masa nejen bez obsluhy, ale i nějakého stolečku, kde by bylo možno ho sníst, na plastovém tácku, za cenu běžnou ve velmi slušných restauracích, je prostě nemravné. A skutečnost, že vábení přemrštěných cen podlehla i góvinda Hare Krišna, kde by návštěvník čekal spíš duchovní přístup než nekompromisní byznys, je už jen smutné.

V Trutnově zahrála znovuobnovená Vltava. První večer se nesl v poklidném tempu, všechny scény ještě nefungovaly, a na rozdíl od následujících dnů se tak bez obtíží dalo stihnout vše. Skoro všichni byli zvědaví na obnovenou Vltavu, která se sem vrátila po dlouhých letech. Sestava posílená o věhlasného kytaristu Petera Bindera ovšem zanechala dojem přinejmenším rozpačitý. To, že reakce budou mnohem lepší na starší a známé hity než na nové skladby, se dalo očekávat, ale skutečnost, že novinky působí zatím poněkud nemastně a neslaně, a hlavně se z nich vytratilo to, čím byla Vltava pověstná: specifický humor a ironie, nebylo rozhodně milým překvapením. Velké množství instrumentálních exhibicí a sól, připomínajících muzikantskou zručnost všech členů, je bohužel nenahradí.

Neskutečnou jízdu, s energií rozhazovanou z pódia po lopatách, předvedli Asian Dub Foundation. Nadupané elektronické základy vedle živelného nasazení všech členů ani na moment nezněly chladně a strojově, a nemalou část na zahajovací večer velmi slušně zaplněného amfiteátru roztančily snadno a bez problémů. A podobně na tom byli i jiný den bosenští Dubióza Kolektiv, míchající nekompromisně a živě kořeny své hudby s hip hopem nebo americká divožena Jessie Ewansová, která ve zlatavém kostýmu jak vypadlém z kabaretu pro pány, jen za doprovodu bubeníka a samplovaných elektronických smyček uhranula mnohé svými opravdu netradičními pohybovými kreacemi i suverénním projevem.
Způsob, jak pozitivně jsou podobná seskupení v Trutnově přijímána, mimochodem poněkud bortí naivní představy neinformovaných o festivalu konzervativních mániček, které poslouchají jen třicet a více let starý bigbít. Otevřenost přítomných posluchačů k rozptylu žánrů je tu značná a ve srovnání s jinými festivaly spíš mírně nadprůměrná.

Ceny stánkařů se vyšplhaly tento rok hodně vysoko. Noční mejdany ve stanu měly neopakovatelnou atmosféru. Ať už to byl ten s rozjetým Neočekávaným dýchánkem se směsí klezmeru, pubrockového šramlu i punkového přístupu, který rozdováděl publikum tak, že v závěru ani po opakovaném přídavku nechtělo kapelu pustit, a nebo ten s Původním Burešem, který svým neilyoungovsky syrovým rockem s keltskými prvky a bez zbytečných instrumentálních exhibicí zazářil ve skvělé formě. Zahanbit se nenechali ani Plastic People Of The Universe, kteří krom běžného repertoáru pro tentokrát vytáhli i pár starších a notoricky známých kousků ze své historie.

Právě na Plasticích bylo krásně vidět, jak si tu jsou všechny kapely rovny, nikdo není předem za hvězdu a nikdo není předem degradován odsunutím do nelukrativní doby. To, že jeden rok kapela hraje na velkém podiu ve tři odpoledne a o dva roky později ve stanu o půlnoci, je tu prostě běžné. A tak na hlavní stejdži zahráli třeba venezuelští El Sagrado Famillión, kteří byli pro mnohé tradičněji orientované posluchače oříškem. Jejich divý vzhled v maskách s sebou nesl ještě divější hudbu, která chvíli zněla jako zcela uvolněný free jazz, o pár minut později jako undergroundově opilecká improvizace bez náznaků nějaké promyšlenosti. Zběsilá sóla na flétnu i saxofon, bubeník hrající na klasické bubny rukama a industriální způsob hry na klavír tak názorově rozdělily publikum na nadšené a udiveně znechucené.

Naches klezmer zněli až příliš unaveně a unyle, polyrytmická jednotka Čankišou naopak při přihlédnutí k věku některých členů naopak stále obdivuhodně čile a energicky. Sto zvířat jsou i ve tři ráno rozjetým vlakem, který nic nezastaví, a ohlasem se neliší od největších zahraničních hvězd. Přinejmenším milou vzpomínkou na první polovinu devadesátých let, kdy vládl světu crossover (tehdy se ještě říkalo rapmetal) byl blok britských Senser. S DJem, raperem a zpěvačkou rozjížděli svůj divoký nářez s evidentní radostí z hry, a bylo jasně patrné, že skutečnost, že se sami dobře baví, je pro ně podstatnější, než co tomu řekne publikum. To ale zabralo a bavilo se s nimi.

Zpěvák Heitham Al-Sayed ze skupiny Senser. Ostrý metalcorový nářez se zajímavě použitými samply přivezli zas Projekt Parabelum se zpěvákem Simonem, někdejší oporou Kurtizán. Šlapalo jim to skvěle a co je ještě důležitější - jejich pojetí mezi pózami, které jsou u mnohých podobně orientovaných kolegů časté, docela vyčnívá svou přesvědčivostí a přirozeností.

Hravost a infantilně roztomilé texty přivezl vtipný Poslední výstřel, totální chameleónství, ve kterém přeskakovali od ska k hardcore a od popu k metalu, zas slovinská smršť s příznačným jménem Elvis Jackson. Hodně zajímaví byli svým spojením ostřejšího a místy až punkem poznamenaného rocku s netradičně použitými dechy polští Armia a s energickým retro-rockem zas slavilo slušný ohlas trio 2Wings. Vynikající, sopce chrlící nápady podobné erupce předvedli i noise-rockoví Transwaggon.

Na hlavní scéně tradičně dramaturgie polechtala pod žebry ty, kteří ještě nevstřebali fakt, že na škatulky se tu nehraje. Po Senser totiž zařadila Michala Hrůzu a po něm DG 307. Hrůza, o kterém ve festivalovém zpravodaji pořadatelé spekulovali, zda nebude pro návštěvníky moc pop, předvedl i naživo to, co se o něm ví - že je totiž zručným hitmakerem, nápadité melodie má na rozdávání, a jeho pop-rock je pojatý moderně a svěže. Kdyby byl Angličan, nejspíš už bude evropskou hvězdou. Takhle je jen idolem mladých slečen u nás. A jestli někdo umí napsat písničky bez toho, že by z nich koukalo na první pohled, kde všude se inspiroval (což byl mj. problém jinde hrajících Charlie Straight, kteří jsou sice nabití mládím, ale s nepůvodností bojují prakticky v každém druhém taktu), pak je to právě Hrůza.

"Magor" Jirous v rozhovoru s baskytaristou Manic Street Preachers. O tom, že Trutnov bariéry nezná, byl i fakt, že při nočních "debatách" v zákulisí, byl spatřen v družné, několikahodinové debatě s undergroundovým guru Pavlem Zajíčkem. Stejně tak se ostatně podle plánovaného nápadu stihl setkat i baskytarista známých levičáků Manic Street Preachers s "Magorem" Jirousem.

Jen málokterý festival by si dovolil dát kapelu jako jsou DG 307 na hlavní scénu a v exponovaném večerním čase. Početný soubor se personálně stále proměňuje, a tentokrát poezii Pavla Zajíčka doplňovala excelentní sestava s Michalem Kovalem a Ivanem Bierhanzlem u baskytar, Tomášem Schillou na cello, Pavlem Cigánkem na kytaru a housle, dechařem a houslistou Tomášem Vtípilem a bubeníkem Antonínem Korbem. Tajemně filmová atmosféra (spojení například s režisérem typu Davida Lynche by dokázalo nejen originalitu, ale i opravdovou výjimečnost téhle kapely bez ohledu na hranice) potvrzovala že právě "dégéčka" se jako jedni z mála dokázali hudebně vymanit z ghetta undergroundového pojetí sedmdesátých let a opakovaně se vyrovnávat i se současností. Magický koncert.

Vystoupení Manic Street Preachers. Všichni ale samozřejmě čekali hlavně na Manic Street Preachers. Ti splnili očekávání hvězd a odehráli vynikající set. Svou silou, postavenou na jednoduchosti, s jakou přesvědčivě do publika hrnou své tříakordové písničky, dokázali i tentokrát, proč jsou léta respektovaným jménem a nikoliv rychlokvaškou, nad kterou všichni ohrnují nos po třech deskách. Jejich písničky plné chytrých nápadů a příjemných melodií i v trutnovském amfiteátru zafungovaly, a v kombinaci s neodfláknutým přístupem, vzdáleným jiným hvězdám, projevujícím se nasazením zcela neodlišným od žánrů, kde si na něm interpreti zakládají, jim nečinilo sebemenší problém roztančit početný dav.

Jen malinko za Manics zůstal ve všech směrech rozdováděný Rachid Taha, který nejenže odehrál skvělý set, ale ještě poté nepohrdl popíjením v zákulisí s českými muzikanty, což mu nebránilo zároveň i lákat české slečny na nabídku k sňatku.

Ač v publiku převažovaly mladé tváře, retro tu má své místo. Dokázali to nejen Karel Kahovec s George & Beatovens, kteří všechny na chvíli přenesli do šedesátých let a zavzpomínali i na Petra Nováka, ale i v kratičkém vstupu Eva Pilarová. Ta jako "královna kmene" musela tentokrát nejen zastoupit "velkého náčelníka" Václava Havla, kterému nakonec únava a vytíženost s natáčením filmu nedovolila přijet, ale především navařila pro návštěvníky festivalu prý velmi chutnou houbovou polévku.

Melody Makers a Ondřej Havelka. Ten největší výlet do časů minulých ovšem obstarali Melody Makers. Bigband s repertoárem z třicátých let obecenstvo rozdivočel zcela stejně jako jeho současníci, a v programu nejenže nepůsobil zakřiknutě, natož bůhvíjak exoticky, ale skutečně zazářil v plné síle. Jeho leader Ondřej Havelka navíc zpestřil vystoupení skutečně vtipnými úvody a komentáři skladeb - jeho pojednání o původu ukulele nejspíš mnozí jen tak nezapomenou.

Opravdu skvělých setů, ve kterých se interpreti nejen blýskli, ale i překonali svou běžnou klubovou úroveň, tu byla k vidění celá řada. Výtečný a rockově energický byl Vlasta Třešňák s bandem posíleným o saxofon či Garage, protentokrát s třemi kytarami prokazující svou vrácenou formu z posledních zhruba dvou let. Jenže vše se opravdu stihnout nedalo, a kdo si tak chtěl například nechat zahrát na přání píseň od Buty, kteří znovu vystoupili formou jukeboxu, musel oželet blok severských metalistů Arch Enemy. Komu by ale živá vystoupení přes den nestačila, pro toho byli až do ranních hodin každý den připraveni DJové.

Dvacátý Trutnov byl maličko handicapovaný oproti minulým letům slabší účastí návštěvníků, kterých přijelo o pár tisíc méně už od pohledu, ale jinak se - včetně zcela ideálního, slunečného, ale ne tropického počasí (no dobře, ta noční zima byla strašná) - opět vydařil ve všech směrech a své pozici festivalového nestora ostudu rozhodně neudělal.

Foto: ČTK

Autor: Antonín Kocábek