Ten sice evokuje trampskou poetiku, ale obsahově se pohybuje úplně jinde. Vítána je tu world music ve všech podobách, ale v nemenší míře i různé alternativní experimenty všeho druhu. Letos se první červencový víkend konal už po šestnácté. Pravidelně si sem najde cestu necelá tisícovka návštěvníků, která opanuje areál místního letního kina a užívá si prostředí téměř domácího. Pro mnohé je pak účast pravidelným rituálem a přehlídka má pro ně bez debaty kultovní status.

V programu se to projevuje určitou dramaturgickou konzervativností, která se ovšem týká jen domácích interpretů, zatímco výběr zahraničních hostů, kterých tu vždy vystupuje hned několik, prozrazuje hledačství a chuť nabídnout sice povětšinou nepříliš známá, ale často ve výsledku vynikající jména. Právě to pozdvihuje Kořen z tuctové lokální přehlídky s přízemní nabídkou, jakých u nás jsou desítky, mezi akce, které stojí za pozornost.

Skvělou trefou byli letos La Replik z francouzského Bordeaux. "Rokenrol po francouzsku", poznamenal jeden z jejich českých kolegů. Vtipný mix rockabilly s typickým zvukem šansonu, hnaný vpřed s punkovou divokostí i nasazením rozpoutal živelnou smršť. Občas se objevily folklórní prvky, občas vliv alternativního country, ale především šlo o fúzi podanou vtipně a s nadhledem, bez urputnosti, a v porovnání s řadou podobně orientovaných šramlů i na výborné instrumentální úrovni. Nechyběly ani na podiu běžně nevídané věci, jako například kontrabasista během hry balancující se zručností artisty na svém nástroji, nebo bubeník hrající celý set vestoje.

Ne všem se ale dařilo. Experiment pro experiment, který se jen ojediněle potkal, předvedlo rakouské duo Attwenger. Živé bicí a elektronicky efektovaný akordeon doplňovaly často vyloženě taneční samplované beaty, a mix, ve kterém se skákalo od elektroniky k folklóru, aby se vzápětí objevila například hip-hopová pasáž byl rozhodně zajímavý, ale místy až příliš chaotický a působící jako výsledek metody pokus-omyl.

Některé domácí kapely jako by tu měly učast už předplacenou, ale ani v nejmenším to neznamenalo, že by svůj čas na scéně absolvovaly s rutinou. Bloky Trabandu či Neočekávaného dýchánku proměnily celý amfiteátr v tančící kotel, ve kterém se vařila dobrota, která nadchne všechny smysly, a kterou uctíte i libovolnou zahraniční návštěvu; noční blok Dýchánku dokázal spojit hlediště s jevištěm pospolitou atmosférou hučící hospody, u které je jedno, je-li česká, irská či francouzská, ale ve které to prostě žije. Z těch spolků, které tu nehrávají pravidelně, se ke zcela nestandardnímu výkonu vzepjali třebíčští FruFru, kteří i přes technické obtíže okouzlili svou křehkou, niternou hudbou a dnes už často neslyšenými poetickými texty. Kromě hudebních bloků ani letos nechyběla alternativněji pojatá divadla.

Litoměřický kořen ovšem není o jednotlivých účinkujících, ale především o zcela neopakovatelné atmosféře, ke které přispívá i umístění areálu v lesoparku a nedaleko tekoucí Labe. Toho letos ostatně v tropických vedrech využil nejeden návštěvník. A jestliže se mnohé jiné festivaly snaží o pocit výjimečného svátku, zde spíš vládne duch nekonečného večírku, se známými tvářemi, který se navštěvuje hlavně proto, že vůbec je. To, kdo tam aktuálně dorazil také, vlastně není až tolik důležité.