Letecké drobnosti i poezie pro věrné fanoušky

10.04. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

S druhým albem je to vždycky ještě těžší než s debutem. I když si to mnozí nepřipouštějí a často vůbec neřeší. A překvapivě není ani důležité, jestli vznikne relativně rychle po debutu, nebo s odstupem let. Ne vždy tak musí jít o výjimečné, z řady vybočující nahrávky, což ale neznamená, že by zároveň nutně představovalo nepodařený propadák. Odstínů šedé je ostatně na světě vždy víc než čistě černé a bílé.

Dirty Airlines: The Little Things (vl. náklad)
http://bandzone.cz/dirtyairlines

Dirty Airlines se obloukem vrátili ke kořenům. Nejdřív byl Bosworth, po personální proměně jedné čtvrtiny pak Dirty Airlines a nakonec před čtyřmi lety následovala rekonstrukce, kdy se návratem ztraceného syna Dirty Airlines vrátili k sestavě z Bosworth. Prostě kruh se uzavřel. Je to ale stejně jen o nálepkách - ať už někdejší Bosworth, tak i Dirty Airlines nezapřou svou lásku ke kytarovkám, grunge, postpunku i noisem lízlému indie-rocku. A podobné kořeny jen tak nějaký herbicid nezničí.

"Starého psa novým kouskům nenaučíš", praví jedno otřepané pořekadlo. Otřepané, ale pravdivé. Energický rock, tu zjemněný stopou melancholické nostalgie, tu naopak rozjetý punkovým drivem. Nic nového ani nic progresivního z úhlu současného rocku, ale zároveň stále mnohem dál, než je hardrockem či v horším případě artrockem nakažená většina maloměstských a venkovských kapel, které se dají v klubech od Aše po Jablunkov potkat.

Šestiskladbové minialbum vlastně působí celkem přirozeně, ale na druhou stranu i nevzrušivě a nepřekvapivě. Důraz na melodie rozbíjí rychle vpřed vše ženoucí rytmika; v hrnci s tímhle gulášem jako by se společně vařily ingredience pop-punku i ambiciózních indie rockerů. Problémem může být nedostatek sloganů a především snadná zaměnitelnost jednotlivých písniček. Neposlouchá se to nijak zle, ale pocit výjimečné události se těžko může dostavit.

Nakopne druhý nosič Dirty Airlines k větší aktivitě? Je dobře, že se Dirty Airlines probrali z několikaletého živoření a dali o sobě vědět. Je dobře, že jim stále nechybí energie a dokážou ji do svých skladeb dostat. Ale těžko si představit, že by kterákoliv ze skladeb měla být přelomovým hitem, jenž v existenci kapely cokoli změní. I jako celek nahrávka neurazí, na koncertě jistě budou jednotlivé položky fungovat dobře, ale skutečnost, že potenciál stále nebyl naplněn, i po poslechu téhle nahrávky visí stále ve vzduchu.

Kofe-In: Libertin (Championship)
http://bandzone.cz/kofein

V Opavě vzniklí Kofe-In jsou kapelou, která celkem svěžím způsobem spojuje elektronické smyčky s rockovou energií, žánrově se neomezuje a s chutí čerpá, odkud se jí hodí. Od počátku je tak jasné, že nepatří k těm, kteří si slovní spojení "znít moderně" pletou se "znít jako někdo". Zároveň ovšem je experimentování nedovádí do oblasti alternativní hudby - jejich skladby jsou dostatečně melodické a v podstatě stále popové.

Libertin je albová dvojka. Albu Libertin, které je následovníkem dva roky starého debutu Osobní vesmír, výrazně prospěla účast již prověřeného a invenčního producenta Matouše Godíka. Zřejmě hlavně on stojí za tím, že místy energie nahrávky kulminuje až někam k EBM, ale nemá problém se o chvíli později zklidnit například k romantické melancholii. Přesto má - i díky sebevědomému a přirozenému frontmanství Jana Kunzeho - svůj jasný a snadno rozpoznatelný "ksicht".

Slabší stránkou jsou texty. Důvěru ve vlastní cestu potvrzuje, že jsou v češtině a mnohdy je z průměrnosti vytahuje přesvědčivé podání, ale tam, kde svou potřebou rytmizovaných důsledných veršů a mudrování připomínají třeba Chinaski, shazují i povedenou hudební složku. Užvaněné pseudobásnické rýmování typu "jediná/ usíná/ pustina/ zhasíná", "nepletu/ ruletu" nebo "nedoví/ nervový" prostě sotva kdy bude sexy.

Kofe-In mají k sebevědomí důvod. Kofe-In natočili posluchačsky vstřícnou, občas trochu podbízivou, přesto vcelku vydařenou popovou desku. Jsou silnější tam, kde netlačí na pilu (Kladu tě na vodu, Usnout a spát) a texty využívají spíš ke kolorování nálady. Naopak tam, kde posluchači vnucují tupý rytmus nebo se snaží o závažné sdělení (Jediná, Nervový kolaps), končí u skladeb, které nejspíš budou mít úspěch na koncertech, ale z nahrávky působí zbytečně, schematicky a křečovitě. I tak - anebo právě proto - se dá ale předpokládat, že své posluchače z řad melodických rockerů či zasněných studentek nebude mít problém najít.