Křížem krážem moravskou country, hospodou a šantánem

13.05. 16:30 | Autor: Antonín Kocábek

Ne každý sní o tom stát se mezinárodně uctívaným jménem, a už vůbec ne každý má potřebu hrát i tvořit pod diktátem módy a posledních trendů. Mnohé totiž stejně (ne-li více) uspokojí pouhá radost z tvorby a hraní, setkání se spoluhráči i podobně naladěným publikem. A k politování je ten, kterému to je málo.

Poletíme?: Kroskántry (Indies Scope)
http://bandzone.cz/poletime

Kombinace rocku, hospodského šramlu, punku a country s dominantním banjem v podobě kapely Poletíme? vtrhla na scénu před pěti lety a vzhledem k tomu, že její nové album je už třetí, z nedostatku aktivity ji opravdu nelze obviňovat. Vzhledem k prozkoumanému terénu kapelami, jako je raný Traband na jednom pólu a Banjo Band Ivana Mládka na tom druhém, nemá o posluchače nouzi a patří tak (i díky smeči na nahrávku nejmenovaného politika) aktuálně k nejoblíbenějším klubovými i festivalovým jistotám. Ke kterému z mnoha vlivů se primárně přihlašuje na nové nahrávce, je jasné už z jejího názvu.

Poletíme tentokrát vzdali hold romantice a country. Z country se tady opravdu čerpá hodně. Hudebně, parodií na žánrová klišé i častými citacemi z country klasiky v textech. Na konci je romantika i schopnost s nadhledem shodit sám sebe. Kapela s posluchačem hraje určitou hru: lze ji nepochopit díky jinému hudebnímu zázemí, odmítnou jako zcela infantilní, nenáročnou a trapnou, a samozřejmě také nadšeně přijmout, bavit se, využít k relaxaci a úniku od reality. Záleží na naturelu.

Nikdo si tady nehraje na umění, frontman Ruda Brančovský zpívá ledabyle hospodským a živočišným způsobem a jeho texty prozrazují jednak lásku k možnostem češtiny, jednak chuť pobavit v prvé řadě sebe, a konečně potřebu se vypořádat po svém s nesmrtelným tématem, jakým je vztah k opačnému pohlaví. Protože si k sobě našel instrumentálně zručné spoluhráče, i jednoduché písničky o životě na novén albu znějí pestře, aranžérsky barevně a i přes programovou rezignaci na hudební progresivitu hýří vstřícnými melodiemi a nápady. A ruku v ruce s tím přichází zpěvnost.

Poletíme? v aktivitě nepolevují. Nová deska nejvíc udivuje tím, že u kapel podobného ražení se zdá, že se musí brzo oposlouchat a vyčerpat. Jak ale dokazují písničky nové desky, pořád je kde hledat. A jakoby mimochodem přihodit nějaký ten sarkastický vtip a dokonce vedle upřímných popěvků o lásce k pitomým holkám i občas dojde na hlubší zamyšlení, jakým je Neviditelný muž o nepotřebě přistupovat na pravidla konzumu. Nabízí se vzpomínka na film Limonádový Joe: pokud někoho neomrzel ani po letech a mnoha zhlédnutích, pak mu lze aktuální album Poletíme? rozhodně doporučit.

Helemese: Šnyclperkelt (Helemese / Indies MG)
http://bandzone.cz/helemese

Pět let fungující formace z Kyjova obklopuje zpěváka, akordeonistu a většinového skladatele Jiřího Hilčera a míchá hospodské nářky s vlivy folkloru i šansonu, spíše posmutněle než pijácky odvázaně. Dva roky po debutu Houky přichází s další nahrávkou. Při vhodném naladění na podobnou vlnu s ní lze strávit příjemný čas, v opačném případě je toho nejen folkového patosu občas až příliš velká porce.

Šnyclperkelt má podobně nenápadný obal jako obsah. Podobně jako u debutu tu ve vzduchu visí velký háček v podobě až přílišné kultivovanosti. Písničky mají sice silné melodie a jsou řemeslně dobře poskládané, ale chybí jim citelné nadšení, hospodská živelnost a alespoň trocha syrovosti. Navíc různorodé vlivy nespojují, ale přeskakují od jednoho k druhému. Jednotlivé písně jsou tak široce rozkročeny mezi pokusem o prvorepublikový šraml (Lola), předstíraným barovým smutněním (Why Are You?), folkovým pseudoživotním moudrem (Škoda žalu) i rádoby bohémskou odrhovačkou (titulní Šnyclperket) a jako by tak dávaly najevo, že vlastně jejich interpreti moc nevědí, kam se mají vydat.

Nejlépe vše funguje v přímočarých, rychlejších a prvoplánově nic neřešících popěvcích (Stalinovy slzy anebo asi vůbec nejlepší úvodní Ej, Toňo), kde je kapela sama sebou a míří do podobných vod, ve kterých bohatýrsky měchem táhne Vašek Koubek, houbaře oslavuje Rudovous nebo kde o tom, že člověk je zoufale sám jako člun na moři, zpívávával Traband. Jenže tam, kde oni sebevědomě jdou svou cestou, tady se šlape tou už vyšlapanou.

Helemese nepodceňují ani ženský element. Písničky Helemese na aktuální desce jsou přesně z rodu těch, u kterých za krkem sedí neodbytný pocit, že v nich spí nevyužitý potenciál. A k tomu, aby se o jejich tvůrcích více vědělo (a třeba jim pršely pozvánky na jeden festival za druhým), chybí jen malinký krůček. Z druhého alba však bohužel není patrné, zda ho kapela vůbec chce udělat.