Křehká přírodní poetika i folklor navoněný rumem

18.01. 20:00 | Autor: Antonín Kocábek

Písničkářská tvorba, která jde mimo hlavní proud, to má možná těžší než třeba elektronický nebo rockový underground. Sociální sítě ji nepomůžou, najít blog, který si jí všimne, je spíš výjimkou. Folkové servery ji nechápou a pro ty, věnující se širšímu hudebnímu záběru, je to cosi z jiného světa. Přesto se i zde objevují mimořádné hudební události.

Oldřich Janota & Ora pro nobis: Kojoko (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/orapronobis

Jeden z nejrespektovanějších písničkářů po dokončení předchozího alba v tichosti po letech postavil kapelu a pojmenoval ji stejně jako ono album. Sám své jméno na titulce nové desky dokonce ani neuvádí, považuje se za její rovnocennou součást. Členy kapely jsou mimochodem i Janotův syn či zpěvačka Ľubica Christophory, známá i ze spolupráce s Martinem Kyšperským. A je pravda, že nejde o tradiční doprovodné těleso, ale o vokálně instrumentální, zcela akusticky se projevující pětici, ve které bez ohledu na to, zda na něco hrají, zpívají všichni, a to převážnou většinu skladeb sborem nebo dialogy hlasů. Nejen díky tomu je z nahrávky patrný až duchovní rozměr.

Obal alba Kojoko je prostý jako jeho obsah. Jistě ho podpořilo nahrávání v dominikánském klášteře. Snad i proto tentokrát zcela chybějí skladby, u kterých si posluchač nemohl být jistý, zda se jedná o sarkasmus, nebo jsou míněny vážně, jichž bylo na minulé desce hned několik. Není divu, že třeba Český rozhlas o desce neinformuje v rubrice "Kultura", ale v sekci "Náboženství". Oduševnělé nápěvy, ve kterých se mísí pokora a víra, se prolínají s vlivy mimoevropské world music: už názvy skladeb Ramakó nebo Sajumó evokují něco tajuplného, odkazujícího do orientu či Afriky. Dýchá z nich touha po dálkách i svobodě, vyrovnanost, naděje, silný vztah k přírodě i lidským bytostem, a naopak naprostá nepotřeba se zaobírat výdobytky moderní společnosti i jejími problémy. Jsou přece důležitější věci než něco tak pomíjivého.

Poslech té desky nabíjí energií, nutí přehodnocovat priority a skvěle relaxuje unavenou mysl. Je hladivě zvukomalebná. Probouzí fantazii, dává možnost různých výkladů textů, a dost pravděpodobně mnohým může otevřít nový, spirituálností nabitý svět. Bez přehánění krásné nápěvy doprovázejí funkční a neokázalá kytara, housle či klarinet, a jako by se v tom všem spojoval nejen Janotův jasně rozpoznatelný autorský rukopis, ale i snad všechna období jeho tvorby - od zamyšlených folkových písní, přes minimalismus, spolupráci s manželi Havlovými, otevřenost k experimentu až po duchovní podstatu skladeb písní z posledních patnácti let.

Kojoko je silná deska, přesvědčivá svou nadčasovostí a oproti své předchůdkyni i dotaženější ve své sevřenosti a jednoty přístupu k písním. Křehká a intimní. Ukazuje svět jako skvělé místo k životu a dává i možný návod, jak se k němu a v něm chovat. Není v tom žádný útěk z reality, ani dnes tolik zesměšňovaná "sluníčkovost" lidí s pozitivním přístupem, ale naopak jen zdánlivě skrytá síla, která umožňuje nepoddat se dnes tak rozšířené nenávisti - v tom má až terapeutický účinek. Ale i po hudební stránce jde o vzácnou ukázku upřímnosti, otevřenosti a objevování nápadů v prostotě i jednoduchosti. A netřeba připomínat, že to je cosi, čeho by snad samozřejmě a bezvýhradně na hudební scéně byli schopni všichni.

Saša Niklíčková: Kam nepřijde den (Polí 5)
http://poli5.bandcamp.com/album/kam-nep-ijde-den

Akordeonistka Saša Niklíčková bývala součástí dua Panna a Vorel. Svůj debut ovšem písničkářka vydala sólově, s pomocí nejen svého bývalého spoluhráče, ale i řady přátel, mezi kterými figurují i muzikanti ze značně hudebně vzdálených oblastí - za všechny třeba Vladimír Šťástka, dlouholetý člen Visacího zámku. Na druhou stranu lze v souvislosti s autorčinou tvorbou narazit na škatulky jako "hospodský folk" nebo "punk-šanson", takže jistou logiku to má. Na album se každopádně skvěle podařilo zachytit živočišnost a zdravou živelnost, kterou nejspíš sotva někdy pochopí všichni, jimž se říkává suchaři.

Noc hraje v písničkách Saši Niklíčkové zvláštní roli. V písničkách Saši Niklíčkové je zakódováno cosi, co známe z příběhů rady Vacátka nebo fešáka Huberta a třeba u skladby Záchodová štětka by nebyl problém uvěřit, že jde o prvorepublikový kuplet, jen vybavený současným textem. Ale právě zasazení textů do současnosti, přirozenost i šansonový prožitek a témata vše vydělují ze škatulky nepůvodnosti a z nahrávky dělají cosi, co se jinde hledá stěží. Navíc s vydatnou porcí nadhledu, humoru i postřehů "ze života" ("...a pak mě zatáh do bezu / a tak, jak to tito hoši dělají / čet mi tam z Šrámka vo jezu...")

Písničkářčiny texty, plné hrátek se slovy, zjevně autentických zážitků a městského folkloru, dost možná pohorší mnohé svatoušky a pokrytce budou zas provokovat otevřeností, ale zároveň jasně deklarují radost ze života. Mají blíž k večírku ve tři hodiny ráno než k mravokárným moudrům a duchovní poezii. Ocení je spíš ti, kteří radši starší repertoár Radůzy či příznivci Václava Koubka, než ti, kteří se rozněžňují u banalit Jana Nedvěda nebo si pochvalují umravněnou a zprůměrovanou produkci Country radia. Je v nich kabaret i poezie ulice, vášeň i něha, melancholie i veselost a také síla to nevzdávat.

Saša Niklíčková ví, o čem zpívá. Autorka i interpretka ze svého prvního alba vystupuje jako nečekaně výrazný objev, živel a také trochu svéráz. Ale navzdory inspiraci žánry spojenými s minulostí její písně odrážejí reálný život a o současnosti vypovídají mnohem více než produkce většiny folkových kolegů, která často oplývá v lepším případě vyumělkovaností a v horším až učebnicovou naivitou. Jsou zkrátka o kousek dál. A každý, kdo jim dá šanci, se z nich nejen může dozvědět dost o světě kolem nás, ale třeba i trochu o sobě.