Kabaret U tří Amazonek a keltská cesta na Balkán

29.03. 17:00 | Autor: Antonín Kocábek

Nové nahrávky zavedených jmen vzbuzují zvědavost už z principu. Ne vždy dojdou všechna očekávání svého naplnění, ale když už se to podaří, a stane se to, je to o to radostnější.

Alo Trio Band: Eponym (Galén)
http://bandzone.cz/alotrioband

Začínat se dá v každém věku. Debut formace s dívčím triem za mikrofonem se objevil dva a půl roku po prvním koncertu navzdory tomu, že pubertu mají všichni zúčastnění dávno za sebou. Pohled na pořád pohříchu prakticky neznámé seskupení se u nezasvěcených opakovaně mění v momentě, kdy zjistí, že principálem, šedou eminencí v pozadí a výhradním textařem je písničkář Vlasta Třešňák, zatímco o hudbu se postaral jeho někdejší basista Jan Volný, který toho má také dost za sebou. Autorský tandem jistě cestu usnadňuje, ale bylo by chybou si myslet, že tenhle zdařilý mix autorského blues, jazzu a šansonu stojí a padá jen s nimi.

Alo Trio Band znamená dámskou výpověď s pánským zázemím. Jednak těch známých jmen je tu více - ať už je to saxofonista Jan Štolba, basista Rasťo Uhrík nebo herečka Martina Menšíková - a jednak výsledek nechává na jména zúčastněných snadno zapomenout. Důvodem je nejen výtečné muzikantství, ale hlavně způsob podání Třešňákových textů, skvěle využívající pnutí mezi občas sarkastickými postřehy autorovými ("tvůj rozum plave v lihu / spadl ti do jater") a optimistickou i přesvědčivou interpretací všech tří dam (vedle Menšíkové i Natálie Řehořová a Pavla Stránská). Ty se střídají v sólech, sborově se doplňují i vedou trialog. Zpívají suverénně, rozverně v duchu svého názvu, i s rozenou noblesou.

Folková čistota jejich projevu se tu prolíná s kabaretní obhroublostí a šansonovou syrovostí, s občasnými (byť nikterak agresivními) vulgaritami. Třešňáka zjevně bavilo, vžívat se do ženského pohledu na svět a pak zpovzdálí sledovat, jak s tím trojice naložila. Podobně jako Mertovy či Krylovy přinášejí i jeho verše ukázkou excelentní Češtinu, s přehršlí bohatého výraziva, které snese i archaické obraty: "Co zdědím, holá zadnice? / Sklidím prd, co jsem zasela / Abonomá do nóbl márnice / a na lednici pikslu popela! / To Lóve umřela..."

Speciální kapitolou jsou literární, až popkulturně použité odkazy. Mihne se tu už v minulosti propraný Markýz De Sade, ale i Hamlet, Švejk, Neználek, Cyrano a k tomu hned několik malířů. A přesto nedojde na nic, co by znělo nepřirozeně, natož křečovitě - vše do sebe zapadá s přesností hodinářských koleček a přesto hravě ("kde jste, D´Este?").

Dá předpokládat, že ne každý sleduje Třešňákovu podivuhodnou cestu v posledních letech (rocková kapela, album s jazzmany, texty pro muzikály či obnovené Stromboli, hraní s početnou sestavou The Totems na valchu či rozpuštění kapely ze dne na den a návrat k sólovému písničkaření).

Nicméně album, na kterém vedle autorství textů zpívá jen v jediné skladbě, do ní zcela logicky zapadá. Pro mnohé tak může být tahle skvělá deska pořádným překvapením.

Jan Hrubý &Kukulín: 7 (Indies Happy Trails)
http://www.indiesrec.eu/alba/1219/7/?idn=3

Více než jedenáct let se Jan Hrubý, asi nejznámější z českých (nejen) rockových houslistů věnoval sólovým aktivitám, kapelám Etc... a Framus Five, zatímco vlastní Kukulín při sporadických koncertech jen obehrával osvědčený starší repertoár. Na novém albu, lakonicky pojmenovaném jen číslovkou pořadí, svou letitou formaci oživil.

Trio se rozrostlo na kvarteto, když ho posílil hráč na keltskou harfu, u nás usazený Sean Barry, který ostatně už nějaký čas s Hrubým spolupracuje. Ten se stal výraznou posilou i skladatelsky a pěvecky, jinak je ale patrné, že opravdu jde o kolektivní a nikoli Hrubého sólovou aktivitu. A přinejmenším pozoruhodný fakt je také ten, že zatímco kapela byla vždy považována za typického představitele "keltské" hudby, tentokrát skoro polovina alba vzývá balkánské inspirace.

Kukulín s novinkou příchází po dlouhé pauze. Bohužel, stejně jako na dosud poslední desce Silmarillion z roku 2003, jsou světlejší autorské okamžiky spíš výjimkou, a drtivá většina alba se odehrává někde mezi kulisou relaxačních ploch, instrumentálním cvičením a příjemným, nicméně nikterak objevným improvizačním jam session. Vůbec to neznamená, že by nahrávka nestála za poslech, ale s výjimkou skalních příznivců asi jejím nejčastějším využitím bude kulisa k čemukoli, domácími pracemi počínaje, řízení auta konče.

Všichni zúčastnění jsou zruční instrumentalisté a je asi dobře, že si to nenechávají pro sebe. O to výrazněji ale z hudby vyčnívají syntetické beaty, přičemž tam, kde chybějí, se zas naopak vkrádá unylost. Písničkový charakter dvou Barrym zpívaných skladeb pak působí spíš jako spása, než jako zřejmě zamýšlené zpestření. Toho opakování a citování sebe sama, je tu opravdu nemálo. Ale jak ukazuje vedle příjemné skladby Hodina tance i jeden z nejsilnějších okamžiků nahrávky, hudba z filmu Poslední mohykán, soundtrackový charakter je přesně tou polohou, která Kukulínu sluší.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek