Je třeba pro poznání pravdy vložit kočku?

25.03. 18:30 | Autor: Antonín Kocábek

Stejně jako hudba na okraji nemusí nutně znamenat cosi pro běžného posluchače nestravitelného, stejně tak může mít i natolik originální tvář a nekompromisní podání, že bez určitého posluchačského vývoje bude jen těžko přijatelná. Že v obou případech není a nechce být určená pro každého, je z podstaty věci.

Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme (Guerilla)
http://bandzone.cz/skrytypuvabbyrokracie

Obal nové desky skvěle zpracovalo grafické studio Carton Clan. Otázka, zda underground či alternativa, vyplouvá s novou deskou pražského kvarteta opět na hladinu. Nabízí se i přednáška na téma hudebního experimentu s ukázkami praxe. Ostatně téma "hudba" je obsahem hned první (stejnojmenné) skladby a na albu je i stejným způsobem poctěn zvuk. Skrytý půvab byrokracie už po několikáté zkoumá jejich možnosti, hraje si se slovy i rytmy, tóny vytvořenými tradiční i elektronickou cestou, nabízí nenabídnuté. A opět je to víc než zajímavé pro všechny, kteří hudební tvorbu neztotožňují jen s relaxem a zvukovou kulisou.

Novinku poznamenala především účast služebně nejmladšího člena Jana Faixe, obsluhujícího elektroniku všeho druhu. Ze svého vybavení doluje stejně nápadité a stejně neuchopitelné zvuky jako jeho předchůdce Roman Kolliner. Za určitý druh posunu lze též považovat fakt, že frontman Jakub Žid zavaluje posluchače ještě větším množstvím neobvyklých a masově neznámých výrazů, a u jeho deklamací nelze nevzpomenout na románově parodované šílené vědce: "Karbonizujte koksohydráty, akcelerujte moderáty…" - vzpomínáte na Rudolfa Hrušínského v roli Orfanika?

Skrytý půvab byrokracie nedávají své intelektuální zázemí na odiv. I tentokrát kapela s chutí zhudebňuje texty vytržené z kontextu, bavící svou bizarností. Působí tak často proklamativně, angažovaně i provokativně, aniž by bylo jednoznačně patrné, jde-li jí skutečně o cokoli z toho. Dekadentní marše (Vláda peněz) i na minimalistických rytmech a repeticích postavená zamyšlení jako by zkoumaly krajní možnosti. Občas dojde i k - ať už chtěné či nechtěné - poctě předchůdcům: skladba Půjdete dělat rebelii ve své první části nechává vzpomenout na legendu brněnské alternativy Ještě jsme se nedohodli, ústřední slogan skladby Jak se co dělá, který dal i albu název, zase evokuje píseň Bych od pražských OZW.

Novinka pražské formace není zásadním dílem bourajícím mýty, ale zdařilou a oproti svým předchůdcům i výrazně pestřejší zastávkou na cestě, která je sama cílem. Všem hledačům nepoznaného, zkoumatelům hranic i jedincům bažícím po inspiraci lze jen doporučit.

Vložte kočku: TáTa (Landmine Alert)
http://bandzone.cz/vloztekocku

Albu předcházela dvě EP. Vložte kočku jsou - aniž by se o to asi snažili - vztyčeným ukazovákem (a možná i prostředníkem) všem, kteří se ohánějí slovem "underground" a myslí tím dvacátou třetí kopii Plastic People, kteří se ohánějí slovem "alternativa" a myslí tím instrumentální neumětelství, a všem, kteří se ohánějí slovem "indie" a myslí tím, že mají rádi britské kytarovky typu Muse či Coldplay. Vložte kočku přirozeně míchají elektroniku s retro nástroji, deklamují, sugestivně zpívají i rapují, mají energie na rozdávání a skutečně nabízejí další alternativu k většině toho, co je na nekomerční scéně k dispozici. Navíc se neberou vážně.

Na debutové album se čtveřici, která vedle kláves a elektroniky má v sestavě hlavně housle a bicí, bohužel podařilo dostat jen část toho, co z nich dělá výjimečnou záležitost. Nahrávka věrně dokumentuje schopnost pohrávat si s náladami a ukazuje energetický i skladatelský potenciál. Ale ta skutečná smršť, se kterou kapela na koncertech uchopí posluchače a jako vzdušný vír s ním několikrát dokola oblétne místnost, omlátí ho o zdi a zarazí půl metru do betonu, tu k nalezení není. Profesionální mix a mastering by bezesporu poněkud "hodnou" nahrávku příslušně zdivočel.

Vložte kočku jsou na podiu nabití energií. Vedle podařeně přenesených emocí jsou silnou položkou nahrávky rytmy. Neprvoplánové, promyšlené, ale neutápějící se v komplikovanosti. Nad nimi odsekávané rýmy a slogany jsou vtipné i dostatečně úderné a prostor mezi tím vším vyplňují nejen zahuštěné samply, ale i účelné vyhrávky houslí. Základním slovem všeho je ale "nervozita". Všechny skladby tepají určitým neklidem, pečlivě staví atmosféru, záměrně překračují hranice, a v nečekanou chvíli se nebojí ani nosné melodie. Rozbalují se jako mnohametrový běhoun, který se z mohutného balíku promění v chodník udávající směr.

Sedmička skladeb se oproti dřívějším EP drží pevněji svých struktur a nové je i začleňování folklórních motivů. Nedrží se dogmat a nechtějí být posluchačsky nepřístupné a intelektuálně odtažité za každou cenu. Pro běžného posluchače zběsilé tempo rozbíjejí písničkově vstřícnými melodickými motivy. Nemají sílu koncertu, ale jsou jakousi náhražkovou drogou, překlenující období k tomu nejbližšímu. Což není málo.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek