Jak správně odbočit a šansonová úskalí

10.06. 16:00 | Autor: Antonín Kocábek

Spory o to, zda má v moderní populární hudbě přednost hudební hledání nebo zpěvnost a písničkový charakter, jsou asi věčné. Názorů, že napsat jednoduchou, zpěvnou písničku, vypadající, že vznikla sama, je ta úplně nejtěžší hudební kategorie, je přehršel. Na druhé straně ulice ovšem stojí jak oranžové vykřičníky ruku v ruce světácky se tvářící "podbízivost" a "přizpůsobivost posluchači" jako to největší zlo. Boj probíhá každodenně.

Lucie Redlová: Křižovatka (Indies Scope)
http://bandzone.cz/lucieredlova

Je zručnou mandolinistkou i kytaristkou, vystupovala jako sólová písničkářka, spolupracovala se skupinami Docuku, Žamboši nebo Traband, aktuálně ji doprovází kapela Garde, kde na kytaru hraje Martin Knor, už čtvrtstoletí člen Mňágy a Žďorp. Druhé autorské album tak Lucii zastihuje jako už zkušenou interpretku, ale zároveň je prvním hmatatelným výsledkem nedávného rozhodnutí opustit dosavadní vody čistě akustické hudby a vymanit se z těsné škatulky "folkový muzikant".

Druhá deska udělala od své předchůdkyně značný skok. Křižovatka je tak kolekcí písniček, které folkové kořeny nezapřou, ale zároveň se v nich potkává rock (i když nijak agresivní a písničkový) a nekonfliktní pop. Hudebně album nepřináší nic, co už by nebylo tisíckrát ke slyšení jinde, ale při naladění se na podobnou vlnu a chuti naslouchat má rozhodně co nabídnout. A to nejen vstřícné melodie, ale i chytré, osobně vyznívající texty (což je trochu paradox, protože si je zpěvačka až na jeden nenapsala sama), plné realisticky trefných postřehů i křehké poetiky. Interpretka navíc svým procítěným podáním dokáže přebít i občasné řemeslné nedostatky veršů, stejně jako jim přidat na uvěřitelnosti v momentech, kde z psané podoby probleskuje naivita nebo až přílišný idealismus.

Nejcennější je asi na nahrávce po všech směrech dotažená vyváženost, kdy se komorní momenty doplňují s těmi energičtějšími, a texty zkoumající a popisující svět ženským pohledem (Kamarádi, Dokonalá, Nemluvná) s těmi převážně lyrickými (Sběračky čaje, Indiánská, Je noc), a optimistické nálady s těmi zamyšlenými. Esenci všech myslitelných pozitiv alba pak přináší jeho finále ve vynikající a všestranně silné skladbě Na Lhotách.

Lucie Redlová potvrdila novinkou svůj talent. Soudě z aktuálního výsledku, Lucie Redlová z oné křižovatky vyrazila tím správným směrem. Konec cesty je sice v nedohlednu, ale směr i společníci jsou jasní a není pochyb o správnosti jejich volby. Albem navíc jeho protagonistka potvrdila nejen svůj skladatelský talent, pěvecké schopnosti, muzikantský cit, ale především schopnost se neuzavírat novým cestám a neustávat v hledání i ochotu se stále posouvat dál a nespokojit se s dosaženým. Což je dnes na tuzemské scéně, plné líných muzikantů, asi to nejcennější.

Smějící se bestie: Přijdu hned (vl. náklad)
http://bandzone.cz/smejicisebestie

Slovní spojení, přisuzované Reinhardu Heydrichovi, hovořícím o Češích, si jako název zvolilo duo překvapivě nikoli sarkastické, ale operující někde mezi pop-folkem a pokusem o šanson, a to už před dvěma a půl roky. Aniž by se jim za tu dobu podařilo nějak více se zviditelnit, aktuálně si vydali už druhou nahrávku. Ta má formát alba, i když je to díky nepříliš vysoké technické kvalitě spíš demo, které by při dnešních možnostech hravě mohlo vzniknout na jednom notebooku v obýváku.

Druhému albu Smějící se bestie ze všeho nejvíc chybí producent. Písničky dua jistý potenciál mají, hudebně dokážou z minima vykřesat maximum a s pouhým doprovodem jediného nástroje (přičemž skladby s pianem jsou rozhodně přesvědčivější než ty s kytarou) celkem úspěšně navodit náladu i překvapit povedeným motivem. Stejně tak uvěřitelný je zpěv, příjemně civilní a až na výjimky (projev ala Karel Zich v závěru písně Bezdomovci) neafektovaný. Problém bohužel přichází s texty.

Kromě občas nepříliš obratných veršů a obsahových nelogičností ("V bedně samá hezká kost/ co tě žere pro radost"), jsou plné "velkých" slov, jasný znak potřeby strašně moc říci něco zásadního, i když vlastně není co. Pokusy o výpověď, ze kterých patos pod tlakem tryská na všechny strany, naznačují mnohdy už jen názvy (Když osud naznačí ti nebo Zapij to…) potřebu zabývat se vážnými tématy, bohužel však povětšinou přinášejí tak překvapivé a objevné náměty, jako že bezdomovcům se nechce do práce a pijí víno z krabice, že realita je šedivá a snít o palmách zábavnější, a samozřejmě nechybí konzumace alkoholu jako součást všednodennosti.

Duo Smějící se bestie zatím tápe. Druhá nahrávka Smějící se bestie se tak občas zvrhává v nechtěnou parodii (v tom směru vítězí místo, kde se zčistajasna nesmyslně přidá neumělý a začátečnicky znějící rap s manýry odkoukanými od amerických komerčních hvězd) a neodbytný pocit, že tvůrcům chybí soudné okolí, popřípadě alespoň nějaký producent se zkušenostmi, který by před nahráním na skladbách s duem zapracoval. Protože jinak nejspíš jejich písničky budou vhodné tak nejvýš jen pro tolerantní kamarády do hospody nebo na mejdan na chalupě.