Jak se nevzdat puberty a vypořádat se s podzimem

17.10. 09:30 | Autor: Antonín Kocábek

Jsou hudebníci, kteří se pachtí za tím být "in". A pak jsou ti, kterým je to jedno. Může to znamenat, že beznadějně rezignovali na vývoj, a dokážou tak oslovit jen staromilce. Ale může to také znamenat pevný názor, jehož výsledkem je cosi nadčasového, ve výsledku mnohem cennějšího než pomíjivá hudba módních epigonů. No a vedle toho existují i ti, kteří něco podobného prostě neřeší, protože jejich cílem je jen pobavit sebe i ty, kteří o to stojí. Různorodost je totiž na hudbě to nejpříjemnější. Vybrat si může každý.

Manželé: Napodzim (Next Era)
http://www.myspace.com/lesikhajdovskyamanzele

Manželé jsou kapelou paradoxů. Sice jde o jednu z legend domácí scény, s přestávkami fungující už třicet let, ale stejně je mají všichni spojené především s kolekcí Je to vono! A u té zas mnozí ani nevědí, že se tak jmenuje, protože ji mají zafixovanou pod názvem Jižák, nejznámější skladby z ní. Jenomže prehistorie českého hip hopu znamenala v historii skupiny Manželé vlastně jen krátkodobou epizodu.

Manželé 2010: čerství i zkušení. Důkazem budiž i nové album Napodzim. Na tom leadera Lesíka Hajdovského v sestavě Manželů doplňuje nejen po letech znovu baskytarista Mirek Gärtner a další muzikantská legenda domácí scény, bubeník Ivan Pavlů, ale především trojice o generaci mladších, z části pokrevně spřízněných muzikantů. I přes to - ano, zase paradoxně - celkové vyznění kapely zůstává značně konzervativní, pevně ukotvené v předrevolučních dobách.

Kapela patří k ukázkově nepraktickým tělesům, která moc nevnímají svět okolo. Což nemusí být na škodu v tom, že jim nehrozí trapné kopírování aktuálních trendů, ale na druhou stranu to má ten důsledek, že když nějaký mladý nepamětník zapátrá na síti, najde deset let neaktualizovaný web skupiny, zatímco naopak ti, kteří tvorbu skupiny sledují léta, zjistí při poslechu novinky, že se tu opět opakují některé starší skladby, jen nově zaranžované. Třeba Koleda se tak stává nejspíš už raritou v tom, kolikrát byla v různých podobách nahrána i vydána.

Přitom autorská potence Hajdovského netrápí. Jen jako by se bál rozhodnout, kam ji nasměrovat. Chce dělat experimentální hudbu? Melodické písničky? Akustickou melancholii? Dřevní, instrumentálně propracovaný rock? Nahrávka na to neodpovídá, ode všeho je na ní trocha. Prolínající se folkové motivy i alternativní postupy dokážou ozvláštnit z dnešního úhlu pohledu svou podstatou často již tuctové skladby, které svou reakcí třeba na King Crimson byly zajímavé tak před čtvrt stoletím. Dnes jim chybí svěžest, nadhled a Melancholická nálada se promítla i do obalu. soudě podle popularity současné podoby Manželů, i posluchači.

Dalším v řadě paradoxů budiž fakt, že i přes to všechno se jedná o nejsevřenější a nejpřesvědčivější desku Manželů za poslední léta. Pokud posluchače neodradí její prvotní nepřístupnost, jakýsi strach z prvoplánovitosti, co poslouchat na ní rozhodně je. Jen je k tomu potřeba více času. Pro příznivce živelnosti Jižáku to bude nejspíš nuda, milovníci starých Švehlík či Marno Union by si ji nechat ujít rozhodně neměli.

Wohnout - Plejlist 1996-2009 (Wohnout / Sony Music)
http://bandzone.cz/wohnout

Výběry hitů mají pochopitelně rádi všichni vydavatelé a občas i některé kapely, které to ovšem nikdy nepřiznají, aby si nezkazily image mezi kolegy. Jsou ovšem i takové, které klasické "best of" opravdu a bez pózy považují za cosi otravného, zbytečného a nebo - a to nejčastěji - trapného tím, že vlastně dotyčný interpret opakuje a znovuprodává něco, co už tu jednou bylo.

Od tohoto postoje je už jen krůček k tomu, výběr sice udělat, ale nahrát ho znovu. Pokud se tak stane, fanoušci mají radost (a co poslouchat třeba v autě), zatímco interpreti mají možnost se vrátit k často letitým kouskům, vyhrát si s nimi a případně zajistit "přidanou hodnotu".

Černý obal se stříbrným tiskem působí elegantně. To je i případ Wohnout, čtveřice, které není svaté vůbec nic; cokoliv, co se týká jich samých, pak obzvlášť. Extrakt z třináctiletého působení a včetně DVD devíti vydaných titulů tak prostě nahráli znova. Dvoudisková kolekce dostala opravdu povedený, graficky čistý digipack, a namísto u jiných odfláknutého stručného bookletu informačně dokonalou, vtipnou a čtivou knížečku o 77 stránkách.

Chuť nahrát vše znovu tak, jak to kapela hraje na koncertech v současnosti, přinesla ovoce. Album je i při rozsahu šestadvaceti skladeb homogenní, materiál z různých dob drží pohromadě a nepůsobí rozháraně jako tradiční "bestofky", kde jsou skoro vždy ostré hrany mezi náladami i odlišnými skladatelskými postupy. Přitom výběr zároveň ukazuje Wohnout ve všech myslitelných polohách a hrátkách se slovy i aranžemi. Kapela je často těmi, kteří hudbu vnímají povrchně, zařazována do stejného pytle s Divokým Billem nebo třeba s Chinaski jako cosi podbízivého, jednoduchého a vykalkulovaného, ale právě poslech téhle průřezové kolekce dokazuje, jak je podobný názor scestný.

Wohnout stále fungují v nezměněné sestavě. Z písniček sálá konopné veselí, potrhlý humor těch, kteří se brání věku i chápání své tvorby jako středobodu vesmíru. Zpestřují je hosti, jejichž účast působí přirozeně, jako by nahrávka vznikala jen nezávazně, v průběhu mejdanu. A dvě skladby byly dokonce svěřeny spřáteleným spolkům ke coververzi - Skyline se například s Banány poprali evidentně s radostí. Mnohé v původních verzích průměrné písničky se najednou vylouply jak motýl z kukly. A nebo jinak: když už rekapitulovat, tak tudy vede cesta.